Velké téma: Co se to děje?

Autor:  leho | dne: June 9, 2021

Minulý článek s titulkem „USA: Volby 2020“ z 2.2. 2021 sliboval velká témata. Co se to dnes vůbec děje, jak je možné, že běžný pracující člověk pravdu téměř nemá šanci se dozvědět a vůbec už ne co se děje v jediné světové velmoci USA, je jedno z těchto velkých témat. My že nevíme, co se děje? Vždyť přeci máme svobodný tisk a média! Anglicky snad umíme, ne? A ještě k tomu máme Internet, který je přítomen v kapse či kabelce téměř každého jedince.

Absence pravdivých a relevantních informací ve veřejném prostoru a matoucí tak světovou veřejnost má dva hlavní důvody. Prvním je obchodní model mediálních korporací a druhým důvodem je masová účast na tvorbě reality dnešního světa miliardami uživatelů sociálních sítí a jejich emotivních reakcí mnohdy postrádající jakýkoliv věcný základ. Problémem je, že emocemi vnímaná realita je ve stále větším rozporu s realitou skutečnou a vyvolává tak napětí ve společnosti nejen v USA, ale i ve zbytku světa.

Až donedávna hlavní média určovala společenské trendy dle tzv. lineárního obchodního modelu zahrnující relativně nevelký počet elitních novinářů a mediálních osobností, kteří určovali celosvětové trendy po celá desetiletí ne-li staletí, viz článek na Forbes.com „As The Media Industry Evolves, The Business Model Becomes The Message“. Elitní a univerzitně vzdělané mediální osobnosti ještě v nedávné minulosti ze zkušenosti věděli, co si mohou dovolit a co veřejnosti prodají, aby současně vydělali peníze sobě a svému zaměstnavateli. Zaměstnavatel, tj. mediální korporace, se postaral o sponzory a financování svých periodik a později rozhlasových a televizních společností pomocí osobních kontaktů a vyjednanými smlouvami. Konkurence se pak postarala o to, že “novinářská kachna”, neboli dnešním jazykem “fake news” či falešná zpráva nebyla ve veřejném prostoru příliš častá a donedávna relativně objektivní zpravodajství s protichůdnými názory byl dlouho zažitý standard, takže ve svobodné západní společnosti docházelo k veřejné debatě s přítomností velké různorodosti názorů. Dnes je ale vše jinak.

Zpravodajství v hlavních médiích už zahrnuje pouze jeden jednotný názor a to samé se týká jednotlivých periodik, které se předhánějí v míře zaujatosti svých prezentací, kde je hlavním faktorem emotivní náboj jednotlivých titulků s absencí jakékoliv diskuze proti sobě stojících argumentů. Největším problémem je, že tento jednotný názor je současně programem jedné ze dvou hlavních politických stran v jediné světové velmoci, Demokratické strany Spojených států amerických. A tento program se tak dostává do programů majoritních stran všech zemí na celém světě, takže je možno říci, že dochází ke vzniku jedné jediné globální politické Strany s velkým „S“. Jedná se o podobný efekt, jejímž důsledkem v době Vánoc je přítomnost Santa Clause ve výkladních skříních obchodů takřka ve všech světových metropolích.

Jak nastala taková prekérní situace? Jedním z důvodů je, že zmíněný lineární obchodní model velkých mediálních korporací musel ustoupit do pozadí především z důvodu přítomnosti zpráv v chytrých mobilech téměř veškeré dospělé populace na celém světě. Člověk, který si dnes koupí každý den ráno noviny či si je vybere ze schránky a pak po práci zasedne k večernímu zpravodajství bez průběžné kontroly mobilních aplikací a sociálních sítí v průběhu celého dne, takový živočich už léta neexistuje a pokud ano, jedná se o exotickou výjimku. Zprávy se nyní sledují kontinuálně, každou vteřinu v každý okamžik a sdílejí se s obrovským počtem komentářů včetně lajků na sociálních sítích 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Každý individuální uživatel sociálních sítí, kterých bylo minulý rok přes tři miliardy jedinců, se takto více či méně podílí na tvorbě zpráv a trendů včetně tvorby každodenní reality. Tentam je starý a osvědčený 24-hodinový cyklus v dobách lineárního hospodářského modelu, kdy se zprávy ověřovaly a analyzovaly v redakcích světových deníků večer před jejich vydáním malým počtem univerzitně vzdělaných expertů. Dnes téměř každý a i ten s bídou gramotný uživatel sociálních sítí, kterých je z daleka nejvíce, se podílí aktivně na tvorbě zpráv, takže fakta už nejsou vůbec relevantní, ale relevantní jsou emoce a ty nejnižší lidské i nelidské pudy, které ženou kupředu závod o senzace šíleným tempem těžko představitelným ještě v nedávné minulosti.

Tradiční lineární model financování mediálních korporací se stal nefunkčním a byl nahrazen modelem zahrnující cílené zobrazování reklam na individuálních stránkách uživatelů sociálních sítí definovaným preferencemi toho kterého uživatele a vypracovaným algoritmy umělé inteligence. Distribuce reklam je samozřejmě plně automatická rovněž za pomoci algoritmů umělé inteligence. Za každé zobrazení reklamy se samozřejmě platí a pokud počet zobrazení reklam je dostatečně velký, nejde pak o malé částky. Co je na tomto modelu specifické, že distribuované reklamy na stránky jednotlivých uživatelů sociálních sítí vyžadují mnohdy buď žádnou nebo pouze velmi malou investici, ale zároveň je nutný pokud možno co největší počet dalších uživatelů sdílející ten samý obsah s tou kterou konkrétní reklamou. V každém případě je tedy nutno zaujmout co největší počet uživatelů na sociálních sítích a to čímkoliv, jako například kotětem hrajícím na piáno či Donaldem Trumpem navrhujícím injekci čistícího prostředku do žil pacientů nemocných virem COVID-19. Pokud koťátko skutečně umí hrát na klavír či zda skutečně Donald Trump navrhoval takovou absurditu je naprosto nedůležité. Hlavně že se zobrazil patřičný počet reklam s politicky korektním obsahem a to je v novém modelu financování mediálních korporací to nejdůležitější.

Co zrovna letí a která témata je nutno tlačit do popředí včetně jejich názorového zaměření, to rovněž zabezpečují algoritmy umělé inteligence s minimem lidské účasti, takže není už nutno v redakcích velkých periodik pracně rozhodovat, co se objeví druhý den na titulcích. Automaticky vybraná populární témata mají takto velkou hodnotu a chytré algoritmy je pak zobrazí spolu s reklamami co největšímu počtu uživatelů. To vše znamená, že konzument dostává do svého chytrého mobilu mediální vstupy už patřičně filtrované a zároveň šité na míru shodující se s jeho individuálními myšlenkovými procesy a vkusem zároveň s průběžnými aktualizacemi v reálném čase 24 hodin denně sedm dní v týdnu. A to všechno včetně nabídek zboží podle automaticky vypracovaného odhadu vkusu a potřeb. Jistě někdo ze čtenářů se nejednou podivil, jak je možné, že se na jeho mobilu najednou objevila reklama na produkt, který zrovna teď nějakou podivnou náhodou potřebuje a samozřejmě za super výhodnou cenu.

Veřejnosti se mediální inovace líbí, jelikož celkový proces získávání informací je automatický, rychlý a pohodlný a ještě k tomu má k dispozici tipy na výhodné nákupy. Nemusí nic vyhledávat, dokonce ani chodit do trafiky či vybírat schránku s denním tiskem, sledovat a dávat inzeráty včetně shánění produktů po obchodech a pak ještě k tomu se starými novinami se tahat do sběrných surovin. Vše přistane pěkně pohodlně v mobilu a neustále se aktualizuje. Pro vydavatele, kteří přežili zmíněnou mediální reformu a nezkrachovali, je nový proces distribuce zpráv zrovna tak stejně výhodný a pohodlný, neboť vše je obstaráno téměř bez lidské účasti a není nutno už zaměstnávat elitní novináře a drahé editory a obtěžovat se se sponzory k placení tištěných inzerátů či s prezentací reklam během televizních pořadů. V dnešní době novináři sice stále ještě existují, ale nepotřebují už v drtivé většině univerzitní vzdělání, protože veřejnost si nežádá žádné expertní analýzy událostí, takže s bídou koherentní blábol s patřičně důrazným titulkem je naprosto dostačující. Editorů a korektorů ve starém slova smyslu tedy už netřeba, když obsah a pravdivost zpráv včetně absence pravopisných chyb už není důležitý.

Důležitá je ale v novém mediálním prostředí potenciální závadnost příspěvků individuálních uživatelů sociálních sítí k jednotlivým mediálním prezentacím a zprávám. Závadnost může být legitimní, jako například sprosté nadávky stejně jako vybízení ke kriminální činnosti, k vraždám, ke žhářství, pedofilie a podobně. Problémem zrovna tak ale je, že závadnost v příspěvcích uživatelů sociálních sítí má i jiný charakter a tím je potenciál ovlivnit převažující myšlenkové proudy konkurenčními a politicky nekorektními myšlenkami. Sociální sítě a internetové portály byly takto nuceny najmout nové pracovní síly, kterým se v angličtině říká „content reviewers“, což by se dalo přeložit jako „recenzenti“ nebo prostě „cenzoři“ a jejich náplní je hlídat závadnost příspěvků včetně politické korektnosti. Ale ani tito zaměstnanci nemají už jistotu dožít se důchodu. I samotný obsah je už ve velké míře vyhodnocován automaticky bez lidské účasti pomocí algoritmů umělé inteligence.

Trendy v podobě rozhodnutí, co se publikuje a co ne, jsou tedy určovány z velké části opět automaticky algoritmy umělé inteligence podle počtu internetových kliků a lajků na internetových portálech měřící popularitu toho kterého tématu a mediálního vstupu (jako články, videa, memy, atd.) a to způsobuje, že veřejný prostor je vyplněn téměř výlučně buď banalitami jako už zmíněné kočičky hrající na piáno a pak vstupy, které musí být v souladu s kladnými pocity a emocionální identifikací většiny internetových uživatelů v řádu miliard jedinců. V takovém prostředí majoritní vlastníci mediálních korporací a sociálních sítí nemohou tolerovat kontroverze, různorodost a protichůdné názory, protože ty by pak mohly způsobit odliv uživatelů spolu se ztrátou příjmů ze zobrazovaných reklam. Jelikož už před desetiletími velké mediální korporace se většinou identifikovaly s politikou americké Demokratické strany, je nyní v jejich zájmu budoucí existence vyloučit veškerou politickou opozici z veřejné sféry a donutit tak pokud možno celou společnost, aby akceptovala politiku jedné strany. Není bez zajímavosti, že mnozí dědečkové a babičky zažili něco podobného i v dobách absence sociálních sítí a Internetu, ale to je zase jiné další velké téma.

Vyloučení Donalda Trumpa ze sociálních sítí a s ním každého vlivného jedince nesdílející populární politicky korektní trendy je tedy přirozený vývoj. Jestliže je Donald Trump velmi často přirovnáván k Adolfu Hitlerovi, nemůže být vůbec překvapivé, protože to přidá patřičný emotivní náboj, který vydělá vydavateli peníze. Fakt, že pro toto tvrzení neexistuje žádný racionální důvod, peněz už zdaleka tolik nevydělá, protože silnější emoce než Adolf Hitler jakýkoliv věcný protiargument může těžko vyvolat. A samozřejmě Donald Trump není zdaleka sám. On a jemu podobní nemohou ve veřejném prostoru ovládaným velkými mediálními korporacemi fungovat, neboť by zpochybnili hlavní politicky korektní trendy a lidé by pak klikali na něco jiného způsobující ztrátu výdělku jejich majitelům a také hlavně majitelům sociálních sítí. Spolupráce sociálních sítí a mediálních korporací je naprosto klíčová díky novému hospodářskému modelu zahrnující cílené individuální reklamy zobrazující se na jejich internetových portálech koncovým uživatelům.

Zmanipulování voleb v USA v roce 2020 a odstranění Donalda Trumpa z politiky znamená, že sociální sítě ve spolupráci s mediálními korporacemi mají dnes neomezenou moc a polarizují tak společnost na globální úrovni. Není bez zajímavosti, že se tím dokonce i sami chlubí v internetové verzi kdysi proslulého týdeníku Time v článku „The Secret History of the Shadow Campaign That Saved the 2020 Election“. Existují ale další společnost rozdělující témata než Donald Trump.

Jedno z takových témat způsobilo paniku ze zákeřné nemoci způsobeným virem COVID-19, což je obludnost globálních rozměrů jaká v historii nemá obdoby. Nejen v dnešních USA se dá téměř s jistotou poznat příslušnost ke hlavním politicky korektním trendům i při procházce parkem na tvářích kolemjdoucích dle přítomnosti náhubku. Snahy léčit veřejnost nakaženou zrádným virem pomocí vládních opatření všude na celém světě jsou kombinací šílených Don-Quixotských bojů s větrnými mlýny živených sociálními sítěmi a na druhé straně naplněním konceptů kontroly funkce lidské společnosti z románů George Orwella.

Zvláště orwellovský ráz má legendární doporučení šéfa amerického Národního institutu alergie a infekčních nemocí legendárního Dr. Anthony Fauci napřed k nenošení náhubků a nedlouho poté naopak jeho nabádání k nošení zdvojených masek prakticky znemožňující normální dýchání. Absurdní zdůvodnění, že lhal jenom proto, že chtěl chránit veřejnost před masovým vymíráním a zabránit vyprodání zásob určených pro zdravotnický personál, je přijato většinovou společností naprosto bez námitek. Máme totiž jiné problémy než lži nejvíce placeného vládního zaměstnance v USA a možná i na celém světě. Lidé umírají, nemocnice jsou přeplněné a to je důležité, protože strach ze smrti je ten nejnižší pud a ta nejsilnější lidská emoce. Že před kovidovým šílenstvím nemocnice byly přeplněné pacienty s jinými zákeřnými chorobami, se už neřeší a pokud ano, moudré sociální sítě s geniální umělou inteligencí se postarají, aby se takové kacířské myšlenky na jejich platformách neobjevovaly. Pokud možno se všichni musí bát smrti a na tomto nejnižším lidském pudu a emocích se tak vydělávají přirozeně ty největší peníze.

Bohužel, nejde jenom o peníze, jde hlavně o uchvácení moci v celosvětovém měřítku a realizaci politického programu Strany za podpory sociálních sítí s jejich podřízenými mediálními korporacemi. Totiž jedině Strana vás ochrání před jistou smrtí v kovidové epidemii. Jedině Strana vymámí hlavně z bohatých lidí dostatek peněz a zastaví tak globální oteplování a zabrání masovému vymírání lidstva. Jedině Strana má ve svém politickém programu dokončení znárodnění zdravotnictví a zabrání tak dalšímu masovému vymírání ať je to kovid či jakákoliv jiná choroba. Jedině Strana je nekonečně dobrá, když má v programu odstranění chudoby a tudíž je nutno zařídit, aby vyhrála každé volby. Veškerý odpor proti programu Strany je zločin a každý státník, který Straně odporuje, je horší než Hitler a automaticky se provinil a je nutno mu zabránit, aby kandidoval a pokud náhodou by se dostal tak daleko, že kandiduje či dokonce je nějakým způsobem zvolen do důležité funkce, určitě to nemůže být jen tak a jistě se dopustil v minulosti celé řady zločinů včetně zrady a spolupráce s jinou velmocí, nejčastěji s Ruskem, protože je to právě ta země, se kterou dřívější vedení Strany v minulosti spolupracovalo a vydalo ruskému caru Vladimírovi pětinu produkce amerického uranu. Je tedy nutno se zbavit každého vlivného odpůrce Strany, protože už ze své podstaty se jedná o zločince a je tudíž nelegitimní.

Takže, milí čtenáři, už víte, co se to vlastně dnes děje? Jinak řečeno, čtěte George Orwella, jednoho z největších spisovatelů a i jasnovidců všech dob. Tam je odpověď a i v době a událostech, které inspirovaly Orwellův román 1984. Ale co tedy bude? Těžko říci a jsou dvě možnosti. Možná to dobře dopadne a bude zase všechno jak bylo. Nebo to možná dopadne špatně. Nejspíše svět spěje k dalšímu globálnímu konfliktu a další katastrofě, která ho zbaví zákeřné choroby a parazitů v podobě zhoubných myšlenek obsažených v programu Strany, tak jak je popsal Gad Saad ve své knížce „The Parasitic Mind“. Možná při tom dojde i ke konečnému vymýcení toho nejhoršího parazitu na světě, člověka více či méně rozumného jako živočišného druhu. Nakonec toto je rovněž v programu Strany a součástí její politiky ochrany životního prostředí.

====================================================================

Zajímavé odkazy:

Demokratka na Trumpově mítingu

https://www.macalester.edu/news/2017/04/how-news-has-changed/

https://www.forbes.com/sites/forbestechcouncil/2019/03/19/the-changing-landscape-of-media-business-models/

https://whatis.techtarget.com/definition/targeted-ad-targeted-advertising

https://www.youtube.com/watch?v=SEWOI317XtY&ab_channel=ChrisWilliamson

Volby 2020 v USA

Autor:  leho | dne: May 29, 2021

Původně uveřejněno na Neviditelném psu dne 2. 2. 2021: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/usa-volby-2020.A210131_171137_p_zahranici_wag

Prezidentské volby minulý rok v USA jsou pro běžného českého člověka velmi nečitelné, protože z hlavních sdělovacích prostředků se nelze dozvědět o dění v jediné světové velmoc poslední roky takřka nic. Důvodů tohoto tristního stavu je hned několik, což je ale jiné a velké téma. Co se vlastně na podzim 2020 v USA stalo? Interview americké televizní společnosti ABC s republikánským senátorem Rand Paulem leccos napoví: https://althouse.blogspot.com/2021/01/rand-paul-versus-george-stephanopoulos.html#more

Hned v úvodu elitní reportér George Stephanopoulos začne otázkou, zdali senátor akceptuje hlavní stranickou linii Demokratické strany, tj. že volby nebyly „ukradeny“ a byly tudíž nesporně legitimní. Proběhly ale normálně? A co ty údajné podvody, které jsou prý pouhými konspiračními teoriemi? Otázky ohledně voleb minulý rok v USA mají tedy hned dva rozměry: Legitimitu kvůli kovidovým opatřením a zdali tato opatření nebyla využita jednou stranou k rozsáhlým podvodům.

Každý ví, a to i ten, kdo žije v České republice a politiku nesleduje, že podmínky pro volební kampaně a volby samotné nebyly v roce 2020 vůbec normální a že kvůli kovidovým opatřením byla na celém světě omezena základní lidská práva ustanovena v Listině lidských práv a svobod. Nejdůležitější z nich právo shromažďovací, bez kterého volební meetingy tak jak je známe nebyly možné. Sice několik omezených meetingů Donalda Trumpa proběhlo, ale druhá politická strana neměla ani jeden meeting, který by se blížil svým rozměrům meetingům Donalda Trumpa. Zpravidla na ně dorazilo pouze několik novinářů a pár aktivistů. V okolí bylo rovněž mnohokrát více republikánských demonstrantů než na meetincích Demokratické strany, což by mělo svědčit o silnější podpoře republikánského kandidáta, ale konečný výsledek voleb byl, jak známo, úplně jiný a demokratický kandidát dostal i přes to rekordní počet hlasů v historii. Už jenom proto musí být zřejmé, že zde nebylo něco zásadního v pořádku. Ale zpět k začátku interview se senátorem Paulem. Byly tedy volby „ukradeny“?

Senátor Paul na otázku přímo neodpověděl, ale prezentoval v šesti minutách naprosto pádná fakta a nechal odpověď na věcně přemýšlivém divákovi. Ta fakta se skládají, mimo jiné, z následujících skutečností: Konkrétní problémy s volbami byly prezentovány soudům a ty žaloby do jediné byly odmítnuty. Ty hlavní a nejvážnější jako neopodstatněné, takže se po žádných důkazech manipulace voleb ani nepátralo a nic závažného se neprojednávalo. Není tedy divu, že se žádné důkazy nenašly.

Soudy v USA jsou tradičně velmi neochotné rozhodovat v soudních sporech na téma voleb, protože se jedná o záležitost politických stran a soudy musí v právním státě být přísně nestranické. V minulosti k volebním podvodům také docházelo a soudy buď nebyly osloveny vůbec nebo ve dvou případech byly nesrovnalosti řešeny ozbrojeným konfliktem. Jeden z nich v podobě Občanské války v letech 1861-5 a v druhém případě během místních voleb v Tennessee v roce 1946 známém jako „Battle of Athens“. V obou případech podváděla Demokratická strana.

Velmi důležitou skutečností zpochybňující legitimnost voleb minulý rok bylo, že v několika státech byly volební zákony změněny vysokými státními činiteli a nikoliv legislativním procesem v jednotlivých státech, což je v rozporu s Ústavou Spojených států. Kdyby soudy přijaly k projednávání žaloby týkající se změn volebních zákonů, závěry by rozhodně nemusely být jednoznačné ve prospěch Demokratické strany.

Například ve Wisconsinu pokud volič zapomněl na svém korespondenčním hlasovacím lístku napsat adresu, zapomněl se podepsat či vynechal podpis svědka, tak takové hlasovací lístky podle zákona bývaly vždy vyřazeny. Během prezidentských voleb minulý rok ale bylo vše jinak. Úředníci chybějící údaje za voliče doplňovali a hlasy započítávali i když chyběl podpis svědka a i voliče samotného. Jednalo se o desetitisíce hlasů a Wisconsin byl jeden ze sporných států, kde Joe Biden vyhrál těsným rozdílem. V tomto státě rovněž musel každý volič odůvodnit korespondenční volbu a jeden ze zákonem stanovených důvodů byla neschopnost pohybu z místa bydliště kvůli dlouhotrvající nemoci, což volič musel doložit patřičnou lékařskou zprávou. Strach z nákazy kovidem ale byl v tomto případě uznán jako legitimní bez jakékoliv lékařské zprávy i když volič byl jinak zcela zdráv.

Podobné změny volebních zákonů se neomezovaly pouze na další sporné státy zahrnující hlavně Pennsylvánii, Georgii, Michigan, Arizonu či Nevadu, ale třeba zahrnovaly i takovou Kalifornii, nejlidnatější stát Unie. V Pennsylvánii dokonce prodloužili lhůtu pro korespondenční hlasování o tři dny a bylo stejně jako ve Wisconsinu nařízeno, že chybějící podpis není kritérium pro vyřazení hlasovacích lístků.

Kromě vyjmenovaných systémových pochybení bylo hlášeno mnoho konkrétních manipulací s korespondenčními hlasovacími lístky, které by potenciálně mohly zvrátit výsledek voleb hlavně ve sporných státech. Jeden případ takové manipulace zahrnoval podezřelou cestu kamionu s hlasovacími lístky ze státu New York do Pensylvánie několik týdnů před volbami. Odhaduje se, že v kamionu mohlo být i přes 200 tisíc hlasovacích lístků. Případ byl, jako mnoho jiných, soudem odmítnut. V neposlední řadě byly soudem odmítnuty případy vyhnání republikánských dozorčí z volebních místností v Michiganu a Pensylvánii, pokud je tedy rovnou nevykázali někam do rohu, kde dozorčí nemohli nic vidět. Důvod takového jednání byl, jak jinak, nákaza kovidem a sociální distancování.

Další skutečností je, že prezidentské volby 2020 v USA byly rovněž statisticky velmi neobvyklé. Nejpodivnější statistikou je získání většiny Republikánů v zastupitelstvích 31 států Unie. Republikánská strana získala rovněž více míst v Kongresu než minulé volby a v Senátu ztratila většinu jen velmi těsně. A to vše tedy znamená, že mnoho voličů hlasovalo pouze a jenom pro Bidena a nikoho jiného, žádného senátora, kongresmana či do místních zastupitelstvích. Dále, Donald Trump vyhrál jednoznačně téměř ve všech tzv. „bellweather“ okresech, což je rovněž velmi neobvyklá anomálie. A přes to všechno Joe Biden vyhrál na celkový počet hlasů velmi přesvědčivě. Poslední neobvyklou statistikou je rekord korespondenčních lístků, celkem 101 milionů, což je přes 64% všech hlasů, zcela bezprecedentní v historii (zdroj: https://www.cfr.org/blog/2020-election-numbers). Možno tedy s jistotou říci, že bez možnosti masového hlasování korespondenčními hlasy by Joe Biden nevyhrál.

O nelegitimnosti voleb tedy svědčí nejen pozastavení základních ústavních svobod z důvodu kovidové nákazy a mnoho zjevných manipulací s korespondenčními lístky, ale také velmi neobvyklé statistiky včetně porušení Ústavy Spojených států nařízeními státních činitelů jednotlivých států. A to ještě nebyl zmíněn fakt, že Joe Biden během volební kampaně téměř nevylezl ze sklepa svého příbytku a pokud ano, jeho senilita byla velmi očividná. Mnohdy ani nevěděl, co se vlastně kolem něj děje a zapomínal během vteřin na co byl vlastně tázán. Jeho inauguraci sledovalo na YouTube s bídou pár stovek tisíc jedinců (https://www.thegatewaypundit.com/2021/01/biden-inauguration-video-gets-320000-views-official-white-house-youtube-channel-comments-turned-off-biden-got-81-million-votes/) i přes to, že pro něj hlasovalo přes 80 milionů voličů. Měl by být tedy zdaleka nejpopulárnějším americkým prezidentem všech dob. Z nějakého podivného důvodu to ale vůbec není znát. Spíše naopak.

Další otázka je, jak to, že nejen v České republice se o těchto podivnostech zvolení Joe Bidena prezidentem jediné světové velmoci světová média takřka vůbec nezmiňují a nálepkují politickou opozici Demokratické strany jako nacisty, konspiračníky když ne přímo teroristy kvůli pár stovkám individuí ve Washingtonském Kapitolu, z nichž mnozí ani Republikány nebyli. Přítomnost BLM či Antify byla totiž také prokázána. Rovněž všechny průzkumy volebních preferencí těsně před volbami byly nejhůře provedené v historii jednoznačně upřednostňující Joe Bidena. Byly tedy zmanipulované aby odradily republikánské voliče? A co manipulace s informacemi a nepovolení sdílení? To jsou ale právě ta další velká témata pro příští články.

Kovidové cestování, díl 2.

Autor:  leho | dne: December 20, 2020

Než jsem ale s obludou v podobě Škoda Kodiaq vyjel z parkoviště, zdálo se mi, že cuká volant a slyším podivné klapání jako kdyby byly prasklé gumové botičky na ložiskových kloubech v přední nápravě. Párkrát jsem objel parkoviště, zpátky k přepážce se mi nechtělo. Po druhém okruhu jsem už nic neslyšel, kouknul pod auto, botičky vypadaly v pořádku a cukání ve volantu jsem také nepociťoval. No, snad to byly nerovnosti na povrchu a kamínek v pneumatice, auto skoro nové, najeto necelých 30 tisíc kilometrů, takže nemá nárok na nějaký závažný defekt.

Vymotal jsem se z letiště a po asi 10 minutách na čtyřproudové silnici jsem našel místo k zastávce na zaktivování příjmu zdejší mobilní sítě a nastavil si Google Maps abych trefil do Prahy. To se mi podařilo. Škodovka Kodiaq jela dobře, ale když mi tachometr ukazoval přes 180km/hod, byla poněkud nestabilní. No, dobrý, stejně byl v neděli v poledne celkem provoz, tak jsem zas takovým fofrem jet ani nemohl. Němci většinou buď šetří benzín, nebo jezdí auty s litrovými a i menšími motory, takže se šourají maximálně stodvacítkou nehledě na to, že úseků s neomezenou rychlostí je na německých autobánech už pomálu. Později mi bylo řečeno, že Kodiaq měl defekt v podobě nevyvážených kol. Po 30 tisících km? Nojo, holt pořád je to více či méně české auto.

Po asi hodině jsem se ocitl na dálnici A6 k českému Rozvadovu, kde jsem jel naposledy v roce 1996, když jsem dosluhoval v US Army na dnes již uzavřené základně Rhein-am-Main ve Frankfurtu. Jelo se už lépe, dálnice skoro prázdná, tu a tam kamion nebo osobní auto s českou značkou. Jel jsem tedy správným směrem. Udělal jsem zastávku na nutné telefonní hovory s maminkou a mými domácími, abych je informoval, že jsem překonal všechny nástrahy a že skutečně je možno v této podivné době cestovat. Zakrátko jsem míjel informační ceduli nedaleké benzínky a o možnosti zakoupení dálničních známek na českou dálnici. Myslel jsem si, že jde o poslední německou pumpu, kde jsou rovněž známky k dostání. Ale šlo o mýlku, pumpa byla hned za čárou v Česku. Zastavil jsem a koupil si tedy měsíční dálniční známku. Když jsem si známku nalepil na přední sklo, napadlo mne, že kromě typicky nerudné české pokladní ještě něco bylo na koupi známky neobvyklého. Ano, bylo tomu tak! Paní NEMĚLA NÁHUBEK! Byla za sklem, ale stejně. Takže dobrý, zase se cítím jako člověk!

Hranici jsem překročil bez problémů, žádné kontroly na čínský virus či něco podobného. Do Prahy jsem dorazil bez jakékoliv mimořádné události už v půl třetí odpoledne, kde jsem byl srdečně přivítán mými domácími. Po krátkém přivítání v podobě nutného občerstvení jsem se ubytoval a hned seběhl z Cibuleckého kopce a vyběhl na kopec Na Hřebenkách za maminkou. A to se mi pak nevyplatilo, jelikož nejsem zvyklý běhat z kopce a do kopce, takže téměř týden jsem si léčil namožené svalstvo.

Dva týdny uběhly jak voda. Absolvoval jsem kromě setkání s maminkou rovněž setkání s mými spolužáky ze Strojní fakulty, kde jsem strávil dva semestry před mým útěkem za kopečky. Úplnou náhodou mne totiž kontaktoval jeden z nich, když si na mne vzpomněl a brouzdal Internetem a našel moji webku https://kulisek.org. Já jsem sice na své nedlouhé působení na fakultě nezapomněl, ale měl jsem obavy, jestli třeba nebyli spolužáci popotahováni StB, což se nakonec ukázalo, že nebyli. Bylo to tedy velmi šťastné shledání a sešlo se nás nemnoho zřejmě také kvůli kovidovému neštěstí. Nejméně ještě jeden by přijel, ale byl uvězněn na služebním pobytu v Číně. Co bylo ale naprosto skvělé, že jsem se dozvěděl o některých svých aktivitách po útěku, na které jsem už zapomněl a ty samy o sobě by vydaly alespoň jeden samostatný článek.

Zbytek mého pobytu proběhl tedy celkem relativně v pohodě s důrazem na termín “relativně”. Ona se totiž začala zhoršovat kovidová situace a v pátek před odezdem byl drasticky omezen provoz restaurací a jídelen, takže k dalšímu plánovanému setkání jinými spolužáky tentokrát z devítiletky už nedošlo. A co hůř, v televizi se objevovaly zprávy o kontrolách na hranicích z Německem, odkud jsem odlétal v neděli. Trnul jsem, zdali uvíznu na rodné hroudě či nikoliv. Nakonec jsem ale neuvízl. V neděli asi v šest ráno jsem přejel liduprázdnou hranici a odlet opět z téměř liduprázdného letiště duchů už byl bez problémů.

Kovidové cestování, díl 1.

Autor:  leho | dne: December 19, 2020

Svoboda cestovat je pro mne jedno z naprosto zásadních lidských práv. Pokud by to někoho zajímalo, pak pro mne jsou další dvě zásadní práva a to je právo svobodného vyjadřování a právo vlastnit zbraň. Jakoukoliv! Dle 2. dodatku Ústavy USA, který vlastnictví zbraně nijak neomezuje. A ještě právo na shromažďování nejen v podobě demonstrací, ale třeba jít na bigbítový koncert, což bylo v letech existence Československé socialistické republiky velmi omezeno.

Ale to jsem odbočil, takže zpět k tématu. Kovidové šílenství nejméně jedno z těchto zásadních práv dlouhodobě potlačilo a to celosvětově. Politici ve všech západních zemích včetně Česka vydali a schválili nařízení, které ustanovilo jistý druh stanného práva ve jménu zdraví a zachování životů jejich voličů. To, že jsou nařízení v rámci stanného práva kolikrát naprosto v rozporu s logikou a selským rozumem, se neřeší. Vládní agentury se ve všech západních zemích rozrostly do takových rozměrů, že uplatnit jakýkoliv selský rozum už není možné.

Epidemie COVID-19 je ale celkem pochopitelným důvodem omezení turistického ruchu. Zhruba v srpnu jsem si zjistil, že dle nařízení Ministerstva vnitra a Zdravotnictví České republiky přímí rodinní příslušníci českých občanů mohou do republiky přicestovat, když se jedná o nutnou cestu z důvodu nutné péče o rodiče a jiné přímé rodinné příslušníky.

Napřed jsem se otázal zastupitelského úřadu v Los Angeles zdali by mi nevydali český cestovní doklad, neboť jsem se v České republice narodil a žil 22 let. Doklad nevydají, protože jsem získal americké občanství ve špatnou dobu a kvůli tomu jsem ztratil nadobro české občanství. Nutno tedy požádat napřed o navrácení českého občanství, což hlavně kvůli čínskému viru může trvat půl roku a i déle. A pro tento úřední úkon nutno osobně se dostavit do Los Angeles a předložit originály všech dokumentů včetně českého rodného listu, certifikátu občanství a oddacího listu. Bez originálů nikdo nic neudělá ani v České republice na radnici. Kopie jsou k ničemu a rovněž ani fakt v podobě záznamů, že jsem se tam narodil a pobýval celých 22 let. Prostě zrádcům Československé socialistické republiky je nutno se stále mstít, jinak to nejde.

Zeptal jsem se tedy konzulátu, jestli mne do republiky pustí za maminkou v domově důchodců s americkým pasem. Odpověď dorazila promptně: Do republiky mne nepustí. Problém je totiž můj americký pas plný čínského virusu. Jestli Ministerva vnitra a Zdravotnictí vydala nějaké směrnice, úřednice konzulátu asi nevěděla. Na konzulátu je zřejmě proto, že v Los Angeles jsou krásné pláže. Jakápak služba občanům! Ti jsou od toho, aby sloužili vrchnosti a ne naopak. K čemu je jim také nějaký otravný emigrant, že ano.

Co teď? Jsem totiž paličák. Zjistil jsem si, že Němci do Německa mne pustí, pokud jedu za popsaným účelem a pokud se nejedná o běžnou turistickou cestu. Do Německa tedy je cesta volná! Stačilo si najít vhodný letecký spoj do Mnichova, odkud je to do Prahy coby kamenem dohodil v podobě tříhodinové a půl cesty autem. Ale stejně jsem si nechal poslat emailem naskenovanou občanku mé maminky. Pro jistotu.

A to se také vyplatilo. Po celkem nudné cestě od našeho domku v předměstí San Franciska na letiště místní MHD zvané BART (Bay Area Rapid Transit) samozřejmě s nutným náhubkem jsem stanul u přepážky aerolinky United na mezinárodním letišti v San Francisku SFO. Předložil jsem pas a slečna za přepážkou vyhledala moji rezervaci. Rezervace platná, letadlo je připraveno ke startu na minutu načas. Ale nebylo zdaleka vyhráno. Slečna se dotázala zdali nemám německý či jiný evropský pas. Nemám! Ale mám rodný list. Dobrý, to by šlo. Ale to nestačí. Jedeš za maminkou? Máš kopii nějakého jejího průkazu? Mám! V mobilu byla kopie. Slečna zmateně koukala na můj rodný list a občanku maminky. Předložil jsem tedy na její pult můj pas, rodný list a mobil s kopií občanky mé maminky. Zde je mé jméno v pasu, zde je mé jméno v rodném listu, zde na mém rodném listu je uvedeno jméno mé maminky a zde je její jméno na průkazu a její adresa. Studie mých dokumentů trvala něco mezi pěti až deseti minutami. OK! Zde je palubní vstupenka a cesta do letadla volná!

Velký kufr nacpaný dárky byl přijat bez jakéhokoliv poplatku, i když měl téměř kilo přes váhu. Kontrolou jsem prošel do terminálu bez problémů a ani boty a pásek si sundat nemusel a ani laptop jsem nemusel vyndavat. Stále totiž mohu používat privilegia cestujícího prokádrovaného dlouholetou službou v US Army.

Mezinárodní terminál letiště v San Francisku zpravidla není moc přeplněn davy, ale tentokrát onoho 26. září 2020 byla zřetelně přítomna atmosféra města duchů. Před polednem o víkendu by byla normálně špička, ale tentokrát téměř liduprázdno. V terminálu i všechny lounge byly zavřené, což jsem přijal s velkou nelibostí, jelikož poslední léta jsem si zvykl cestovat ve třídě “Premium”, takže použití lounge bylo zdarma. Jak jsem procházel téměř prázdným terminálem minul jsem pouze jeden otevřený snack bar a pokračoval tedy až na konec terminálu, kde byl otevřen jakýsi bufáč. Všechny stolky byly plné a najednou se uvolnila jedna kobka a tak jsem si ji hned “rezervoval” svými příručními zavazadly a šel k pultu si vybrat něco k snědku.

Názvy jídel byly těžko rozšifrovatelné, jednalo se totiž o veganskou záležitost. Ale protože už skoro bylo poledne a nic jsem ten den ještě nejedl, poručil jsem si pokrm s nejvíce kaloriemi aniž bych měl jakoukoliv představu, co si to vlastně objednávám. Za svoji ignoraci jsem byl odměněn miskou s jakousi zelenou hmotou s těžko definovatelnou pachutí. S odporem jsem necelou polovinu zelené šlichty snědl a zapil džusem a pak už poživatelnou a celkem silnou kávou. Řekl jsem si, že vězňové v Gulagu na tom byli nesrovnatelně hůře a tak mi stále kručící žaludek už moc nevadil.

Nástup do letadla proběhl velmi rychle, jelikož necestovalo více jak 30 lidí. Za pár okamžiků jsem tedy seděl ve svém sedadle v zánovním Boeingu Dreamliner. Zatím šlo všechno jak na drátkách a v duchu jsem si představoval, co bude po přistání v Mnichově a jak jim tam budu vysvětlovat co tam dělám a proč cestuji, kudy, a tak dále. Jednalo se o identickou cestovní horečku, kterou našinec prožíval při překračování hranice Československé socialistické republiky. Nikdy jsem nepředpokládal, že něco takového ještě zažiji. Ale jak Boeing roloval od brány, dostal jsem vzpruhu: Přišla mi esemeska s vyrozuměním, že jsem kovidově negativní! Měl jsem tedy negativní test v souladu s německými předpisy ve stanovené lhůtě 48 hodin. Jedna z nezčetných překážek překonána!

Let proběhl normálně akorát kromě nepříjemné povinnosti v podobě nasazeného náhubku pokud člověk nejedl či něco nepopíjel. Ale dalo se to celkem celých 11 hodin vydržet. Než se letadlo odlepilo z ranveje v San Francisku jsem krátce pohovořil s rodinkou s dětmi, jejichž maminka byla Češka. Děti tak 6-8 let. Stěhovali se natrvalo na rodnou hroudu maminky a v Mnichově přestupovali. Tatínek neuměl ani slovo česky, ale maminka s dětmi konverzovala téměř výlučně v její rodné řeči. Jak to u nich doma fungovalo a hlavně bude fungovat v české kotlině těžko říci.

V Mnichově kromě mě a jakési podivínské ženštiny zhruba v mém věku všichni přestupovali. Takže jedině ona a já jsme šli k východu a odbavovací hale. Šel jsem rychleji a ona se ztratila kdesi za mnou. Zaujala mne nikoliv svoji krásou, ale tím, že si nenasadila povinný náhubek a když ji při výstupu z letadla nějaký zřízenec na tento zásadní nedostatek upozornil, usadila ho důrazně, že je kovid negativní a šla dál.

Jak jsem šel hlavní chodbou a uviděl jsem směrovku k výdeji zavazadel, zamířil jsem tam, ale byl jsem promptně zastaven zřízencem, který asi s dalšími dvěma zřízenci a dvěma policisty hlídali vstup k výdejně. Prý co chci, policista na mě. V okolí žádný cestující, jenom já.
“Chci si vyzvednout kufr”, prohlásil jsem.
Policista byl zřetelně překvapen, že by si někdo v této podivné době šel na letišti vyzvednout kufr a hned jsem byl obklopen ostatními zřízenci a policisty.
“Cože? Ty jedeš do Německa? Ty jsi Američan, že jo?” Mám to holt už navždy napsané na čele.
“Ne, do Česka. Jedu autem.” A ať ukážu pas, takže jsem vyhověl.
“Ok, v pořádku. Musíš támhle dozadu a doprava.” A ukázal kamsi do dáli v pustém letištním koridoru.

Po zhruba kilometrovém pochodu liduprázdným koridorem jsem došel k výdejně zavazadel. Našel jsem pohyblivý pás, kde by měl být můj kufr. Pás byl v pohybu, označení že se jednalo o let ze San Franciska mě nenechalo na pochybách, že jsem na správném místě. Nikde nikdo, žádné kufry, jenom jedoucí pás. Chvíli jsem čekal, pět minut, možná osm minut a už jsem se rozhlížel, kde najdu reklamace, protože mi asi nevyložili kufr. Ale v tom okamžiku se můj kufr na jinak úplně prázdném páse objevil a já ho bafnul a dal se do pohybu k další štaci.

Prošel jsem pasovou kontrolou, kde jsem se potkal s onou podivínkou bez náhubku. Zřejmě cestovala pouze s příručním zavazadlem. Prošla pasovkou první, neměla problém a já také ne. Akorát kam prý jedu, do Prahy za maminkou, a Gute Reise a byl jsem v Německu.

Od pasové kontroly po nějaké době jsem došel téměř až k východu z letiště, kde postávaly zhruba v dvacetimetrových rozestupech postavy v bílých koveralech s maskami a plexiskly přes obličej s vizáží astronautů. Civilista se jmenovkou pouze s náhubkem a podložkou s papírem (clipboard – jak je to česky?) mě začal vyslýchat a informoval mě, že musím mít kovid test. Ukázal jsem svůj dokument z testu a esemesku v mobilu, že jsem kovidově negativní od pátku rána. Ale pátek ráno to by bylo víc jak 48 hodin a to nejde, musíš se podrobit tady, pravil a pokynul ke skupinkám postávajích astronautů v bílých skafandrech. Byla neděle dopoledne kolem půl jedenácté, což v Německu pochopitelně už ráno není. Nicméně po krátkém vysvětlení souhlasil, že v pátek ráno v San Francisku bylo v Mnichově už skoro večer a tudíž můj test nebyl starší než 48 hodin. Vyfasoval jsem jakési informační papíry o čínské nákaze a mohl jsem popojít k první postavě v bílém skafandru asi o 20 metrů dále.

Postava v bílém skafandru se ke mě začala sápat, že mne otestuje zatímco druhá opodál přihlížela. Úspěšně jsem ji zadržel v jedné ruce mobil v druhé papír o testování s laptopem přes rameno, přes druhé příruční zavazadlo a při tom jsem kolem sebe střídavě kopanci či všelijak jinak postrkoval můj obrovský kufr s dárky a tenisovou raketou a vojenskou polní výbavou.

Dobrý, postavu ve skafandru jsem úspěšně přesvědčil, že test nepotřebuji a prošel jsem tedy stanicí č. 1 zatímco stanice č. 2, 3 a 4 byly stále přede mnou. Posunul jsem se tedy ke dvojce, kde se mne otázali co mi řekli na stanici č. 1. Načež jsem jim řekl, že mne poslali ke stanici č. 2.
“A nic jiného ti ve stanici č. 1 neřekli?”
“Ne, neřekli”
“Tak jdi ke stanici č. 3”
Popošel jsem tedy ke stanici č. 3, kde se mě zeptali na to samé co na stanici č. 2, načež jsem byl otázán, proč tedy nejdu ven.
“To nemusím ke stanici č. 4?”
“Ne, můžete jít ven. Welcome to Germany!”

OK, tedy! Stanici č. 4 jsem obešel, u východu stáli dva civilisté pouze s náhubky, pod kterými se na mne patrně usmáli a pokynuli mi směrem ven z letištní budovy. Byl jsem tedy propuštěn do Německa a zřejmě volný!

Vyšel jsem do otevřeného prostranství před letištní halou, kde bylo plno obchodů a snack barů, ale v drtivé většině zavřených. Našel jsem směrovku Car Rental a dokonce i s logem podivného jména půjčovny Buchbinder, o které jsem před tím nikdy v životě neslyšel a kde jsem měl rezervaci. Normálně bych si totiž objednal auto u Budgetu nebo Enterprise, ale jelikož pilně utrácím na jedné kreditkartě, tak jsem dostal odměnu v podobě dvoutýdenního pronájmu čtyřdvéřového většího a silnějšího auta ve třídě VW Passat úplně zadarmo právě a jenom od Buchbinderu.

Buchbinder byla jedna z četných půjčoven v řadě s ostatními půjčovnami věhlasných jmen jako Herz, Avis nebo Budget pod střechou poblíž letištní haly. Nikde nikdo. Na pultě jsem našel zvonek a tak jsem zazvonil. Ani ne za minutu se ukázal Němec sympaťák asi 35 a BEZ NÁHUBKU! Perfekt, připadal jsem si zase po dlouhé době jako člověk. Passata jsem ale nedostal. Dali mi Škodovku Kodiaq i když to je auto o třídu výš. Passat by byl ale asi v Česku vystaven větší hrozbě ukradení než Škodovka. Tak jo, Kodiaqa beru, ale pak jsem se poněkud zhrozil, protože je to auto jako kráva a na rodné hroudě mají dost blbý zvyk šetření s plochou parkovišť a tedy malá parkovací místa, na které z velké Ameriky už nejsem zvyklý.

Pokračování v 2. díle…

Bílý dům 1. února 2021

Autor:  leho | dne: November 15, 2020

Sekretář: Pane prezidente …
Joe: Kdo jsi, chlape?
Sekretář: Váš sekretář pane prezidente.
Joe: Co to meleš? Já jsem prezident? Čeho?
Sekretář: Jste prezident Spojených států amerických.
Joe: You are full of shit!!! Kdybych byl prezident, tak bych přece musel kandidovat!
Sekretář: Ale vy jste kandidoval!
Joe: Kam jsem kandidoval?
Sekretář: Na prezidenta Spojených států amerických přece!
Joe: Nesmysl. Kdo jste?
Sekretář: Váš sekretář, pane prezidente.
Joe: Přestaň pořád s tím prezidentem! Mám hlad, kdy bude oběd?
Sekretář: Je deset hodin dopoledne, je potřeba vyřešit nějaké oficiální body. Oběd je plánovaný na dvanáct hodin.
Joe: Kdo jsi, chlape?
Sekretář: Váš sekretář, pane prezidente.
Joe: Mám sakra hlad.
Sekretář: Můžeme se pustit do práce? Máme tu naléhavou situaci, Rusové a Číňani využili zmatku okolo vaší inaugarace a zatčení a popravy předchozího prezidenta Trumpa po potlaceni občanských nepokojů na polovině území naší země.
Joe: Trump byl prezident? Kdo by to řekl! Byl to takový divoch, měl jsem ho docela rád.
Sekretář: Můžu uvést ministryni obrany a předsedu sboru náčelníků štábu? Je to opravdu naléhavé, pane.
Joe: Co je to za lidi a co po mně chtěji? Já mám hlad.
Sekretář: Jdou za vámi jako za prezidentem USA!
Joe: Já jsem prezident USA? Myslel jsem, že to dělá Schwarzenegger! Někdo o tom včera mluvil v televizi.
Sekretář: To byl film s panem Stallonem.
Joe: Stallone, kdo to je? Neznám.
Sekretář: Je to herec z toho filmu, co jste včera viděl.
Joe: Já se včera na televizi nedíval! Mám hlad, Přiveďte ty dva pitomce.
Sekretář: Zařídím, pane prezidente.
Joe: Přestaň už s tím prezidentem, ty pitomče, zavolej ty dva, ať vás mám z krku. Mám hlad.
Sekretář odchází…
Přichází ministryně obrany Hillary Clintonová a předseda sboru náčelníků štábů, generál Mark Alexander Milley.
Hillary: Dobrý den, pane prezidente
Joe: Kdo jste a co tady chcete?
Hillary: To jsem já, Hillary Clintonová, jmenoval jste mne do Vaší vlády jako ministryni obrany.
Joe: Já mám nějakou vládu? Co to meleš, ty stará maškaro!
Hillary a sekretář na sebe pohlédnou. Sekretář pokrčí rameny a rukou naznačí Hillary, že má pokračovat.
Hillary: Pane prezidente, máme tady naléhavou situaci. Rusové a Číňané využili stávající situace. Číňane obsadili Tchajwan a ruské tanky jsou zase v Berlíně. Tankisté tančí před kancléřstvím kozáčka, pijou vodku a křičí, že už dlouho nebyli v Paříži, že to je třeba napravit.
Joe: Rusovée? Číňani? Co je to za lidi?
Hillary naprázdno otevírá pusu…
Sekretář: Mám přinést mapu, pane prezidente?
Joe: Kdo jsi, chlape?
Sekretář: Váš sekretář, pane prezidente.
Joe: Já jsem prezident?
Sekretář: Ano, pane prezidente.
Joe: Nedá se nic dělat. Dobře, přineste tu mapu.
Sekretář mluví do telefonu, přichází snaživá stážistka a nese mapy.
Joe ji vidí a ožije
Joe: Pojď sem, holčičko.
Usmívá se.
Stážistka vyděšeně hledí na sekretáře a další přítomné, hledá zastání. Vidí jen netečné pohledy všech přítomných. Sekretář jí naznačí, aby přistoupila. Ta tak činí.
Joe: Ty máš pěkné vlásky, holčičko…
Vezme její vlasy a přivoní si, chytne ji kolem pasu.
Stážistka vyděšeně vypískne
Sekretář: Pane prezidente, na to teď není čas, musíme dořešit tu situaci s Ruskem a Čínou.
Joe se zamračí a pustí stážistku: Dobře, ale rychle, mám hlad.
Stážistka prchá z oválné pracovny.
Sekretář rozkládá mapu na stole a ukazuje Bidenovi, kde je Rusko, Čína a kde je Berlín a Tchajwan.
Joe: Ale já na žádnou dovolenou nechci. Jdi pryč, smrade!
Sekretář: Pane prezidente, do Berlína ani na Tchajwan teď na dovolenou nikdo z nás nemůže, proto jsme se teď sešli!
Joe podezřívavě: Dobře, dobře, ale já chci jet na dovolenou na Floridu!
Sekretář Pane prezidente, když nebudeme jednat, a to rychle, tak nebudete moci jen na dovolenou ani na Floridu…
Joe vztekle: Já pojedu na dovolenou, kam se mi bude chtít. Třeba na Floridu!
Sekretář: Ne, když tam budou Rusové a Číňani.
Joe: Mně Číňani nevadí, měl jsem čínskou masérku a ta vám uměla… No nic, o tom až po obědě, a můj syn Hunter mi vyprávěl, že ve východní Evropě, myslím, že mluvil o nějaké části Ruska, ano, mluvil o Ukrajině, jsou tam nádherné a šikovné masérky…
Sekretář: Pane prezidente, když nebudeme rychle jednat, hrozí nám masáž od Rusů a Číňanů přímo tady!
Joe: Myslíte jako tady? Tenhle stůl není na takové věci vhodný! Přineste nějaký jiný!
Sekretář: Mluvil jsem obrazně, pokud se nevyřeší tato situace.
Sekretář ukáže na rozložené mapy.
Joe: Já nechci jet někam pryč!
Sekretář: Pane prezidente, když nebudeme jednat, tak budeme MUSET odjet pryč, a to všichni a rychle!
Joe: Dobře, dobře, ty jsi tak umanutý, Huntere!
Sekretář Já nejsem Hunter, to je váš syn! Lyžuje teď v Aspenu!
Joe: Já mám syna? Ach, ano, Hunter, když byl na Ukrajině, tak…
Sekretář: Na to teď není čas, omlouvám se, ale musíme jednat.
Joe: Dobře, dobře, chlape. Tak rychle, mám hlad,
Hillary zapne velkoplošnou televizi na stěně. Naskočí velká mapa světa s vyznačenými krizovými oblastmi a schématickým
znázorněním pohybu ruských a čínských vojsk.
Generál Milley: Zde vidíme stav dnes okolo 9:00 naseho casu. Vidíme že dochází k masivnímu a rychlému postupu…
Joe: Kdo jsi, chlape?
Generál Milley: Jsem váš předseda sboru náčelníků štábů, pane prezidente!
Joe: Vypadám jako bych potřeboval nějaké náčelníky??? Indiány nesnáším. Co to pořád máte s tím prezidentem, chlape!!!
General Milley: Jste náš prezident pane prezidente!
Joe podezřívavě: Určitě???
Joe s vítězoslavným úsměvem dodává: Kdybych byl prezident,tak jsem musel přece kandidovat !!!
Sekretář: Ale vy jste kandidoval, pane prezidente!
Joe: To je pořád řečí… Dobře, dobře, když na tom trváte. Tak k věci,co po mně chcete. Mám hlad.
Generál Milley: Potřebujeme podepsat rozkaz, autorizující nasazení našich vojsk sem a sem (ukazuje na mapě) a vést okamžitě údery tady a tady (ukazuje na mapě).
Joe: Dobře, dobře… Proč ale chceme na ty lidi útočit, ani je neznám!
Generál Milley: Jsou to Rusové a Číňani, pane, napadli naše spojence, protože využili období zmatku, když se řešil proces vašeho zvolení prezidentem!
Joe: Tady ten chlap taky dneska tvrdil, že prezidentem je Trump. Ale moc mu nevěřím.
Sekretář: Bývalý prezident Trump byl zatčen, odsouzen a popraven. Bylo to pro naše dobro.
Joe: Škoda, byl to takový veselý chlapík. Měl jsem ho docela rád.
Generál Milley: Pane, promiňte, ale potřebujeme váš podpis …
Joe: Kdo jste, nic vám podepisovat nebudu. Máte mne za nějakého starého blázna?
Generál Milley: Bez vašeho podpisu ale nemůžeme začít válku.
Joe: My chceme někomu vyhlásit válku?
Generál Milley: Ano. Číně a Rusku.
Joe: Mně Číňani nevadí, měl jsem čínskou masérku a ta vám uměla… No nic, o tom až po obědě, a můj syn Hunter mi vyprávěl, že ve východní Evropě, myslím, že mluvil o nějaké části Ruska, ano mluvil o Ukrajině, jsou tam nádherné a šikovné masérky…
Joe se zamyslí: Už mám vážně hlad.
Hillary laskavým mateřským tónem, který jí ale moc nejde:
Pane prezidente, když podepíšete ty papíry, tak můžete jít na oběd. To vám slibuju!
Joe podezřívavě: Určitě… A proč se u toho tak šklebíte?
Hillary: Usmívám se na vás, pane prezidente.
Joe si ji podezřívavé měří: Já vás odněkud znám!
Hillary: Jsem vaše ministryně, pane prezidente…
Joe naštvaně: Dobrá, dobrá, co je to s váma, lidi? Tak umanuté lidi jsem uz dlouho neviděl.
Sekretář: Viděl jste všechny přítomné včera na úvodním jednání k této krizi, pane.
Joe: No ty, aby sis nepřisadil, chlape, na tebe si budu dávat pozor!
Sekretář: “Jak myslíte, pane prezidente.
Joe: Mám toho dost, dejte mi ty papíry, já je podepíšu, ať můžeme jít jíst. Joe uchopí podané dokumenty.
Zvoní telefon. Sekretář ho zvedne, chvíli poslouchá, pak vypne mikrofon a říká mu: Volá Čína, pane prezidente.
Joe: Já jsem si na oběd žádnou Čínu neobjednal. Dejte sem ty papíry, já vám to podepíšu a jdu na se najíst.
Joe podepíše rozkazy k zahájení 3. světové války a svižným krokem odchází.
“Zvu vás všechny na oběd. Doufám, že nebude Čína.”

Případ “Flynn”

Autor:  leho | dne: May 9, 2020

Zrušení obvinění bývalého Poradce pro národní bezpečnost nastupujícího prezidenta D. Trumpa Michaela Flynna minulý týden způsobilo velký šok v americké politice. Šok ale stěží opodstatněný. Hned od začátku skandálu, který je vlastně jedním z podskandálů vymyšlené konspirace členů administrativy D. Trumpa s Rusy zvané “Russia Gate”, bylo jasné, že se jedná o boudu na bývalého generála spáchanou FBI a Obamovou administrativou.

Co se vlastně stalo? Obamova administrativa po listopadových volbách 2016 těsně před koncem roku vyhostila podstatnou část diplomatického sboru Ruského velvyslanectví ve Washingtonu pod záminkou nezákonného nabourání do počítačů amerických tajných služeb (US expels Russian diplomats over cyber attack allegations). Zdali se jednalo o pouhou záminku či o legitimní čin, to je velké téma samo o sobě. Ale dle faktu, že skutečně velkou škodu na počítačívých sítích amerických tajných služeb a státních institucí způsobila Čína, se přikláním k názoru, že spíše šlo o záminku.

Na téma čínských aktivit si dovolím odbočku. Čínští rozvědčíci se před rokem 2014 úspěšně nabourali do počítačívých sítí Amerického ministerstva obrany (Department of Defense neboli DoD) a stáhli téměř všechna osobní data pracovníků ministerstva včetně vojáků, námořníků a civilních zaměstnanců. Jak to vím? Osobní data mé maličkosti byla totiž rovněž mezi nimi, takže veškeré mé osobní transakce včetně bankovních budou zřejmě doživotně pod dohledem DoD. Nesnaží se zde někdo zakrýt jiné průšvihy, protože jde zde o moc peněz čínských soudruhů? Jelikož k průšvihu došlo během Obamova prezidentství, jednalo by se o konspirační teorii, takže zpět ke generálu Flynnovi.

Generál Flynn ke konci prosince 2016 uskutečnil několik telefonních hovorů s ruským velvyslancem Sergejem Kyslijakem kromě velkého množství jiných telefonátů se zahraničními představiteli a velvyslanci, což je součástí normálního procesu převzetí moci novou administrativou. Hovory tedy byly naprosto legitimní a tématem byla budoucí zahraniční politika Spojených států.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem v listopadu 2016 způsobilo paniku nejen ve veřejném prostoru, kde byl vnímán velkou částí populace jako Oranžová nestvůra, ale i ve vysokých politických kruzích, ovšem z naprosto odlišných důvodů. Jedním z nich byl právě bývalý velitel vojenské rozvědky Defense Intelligence Agency (DIA) v letech 2012-14 generál Michael Flynn.

Během Flynnovy nepříliš dlouhé kariéry velitele DIA se generál stal persona-non-grata kvůli jeho postoji k rodícímu se Islámskému státu a také zde určitě hrála role i znalost pozadí skandálu vraždy amerického velvyslance v Lybii 11. září 2012, který zahrnoval opět další skandál se ztracenými emaily tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clinton na nelegálním serveru instalovaném v její soukromé rezidenci. Takže generál byl z pozice ředitele DIA v podstatě vyhozen v podobě doporučení odchodu do vojenského důchodu, což udělal.

Nebylo by tedy divu, že už jeho pouhé jmenování jako člena nadcházející Trumpovy administrativy způsobilo v tehdejších vládních kruzích velkou paniku. Museli se ho tedy zbavit stůj co stůj. Telefonní rozhovory s ruským velvyslancem koncem roku 2016 poskytly velkou příležitost. Bouda na Flynna byla tedy velmi jednoduchá. Zhruba měsíc po rozhovorech, když už byl několik dní Flynn ve své nové funkci jako poradce prezidenta Donalda Trumpa, poslal na něj ředitel FBI James Comey do Bílého domu pod záminkou nevinného rozhovoru dva své agenty a ti chytili Flynna do jednoduché pasti. Protože kdo si pamatuje detailně jeden z mnoha rozhovorů z doby před měsícem, že ano. Více na Powerlineblogu: Barr Speaks.

Kvůli čemu byl přesně Flynn obviněn? Agenti se ho otázali na telefonní rozhovory měsíc před tím zdali Flynn nenabídl Rusům něco za zrušení sankcí, které byly uvaleny Obamovou administrativou. Flynn řekl, že ne, což nebyla tak docela pravda. On je totiž požádal, aby neprovedli žádná reciproční opatření a to stačilo, i když jim nic nenabídl. Jinými slovy, stačila pouhá šance, že by Rusům Flynn mohl v budoucnosti cokoliv nabídnout. A to je vše. Za tohle byl vyhozen ze svého místa prezidentského poradce a měl jít sedět na pět let do kriminálu. Neuvěřitelné? Ano, Amerika je země nekonečných možností. Detaily skandálu, který je podskandál největšího skandálu historie americké politiky zvaného “Russia Gate”, nabízí ve svých článcích Andrew McCarthy na portálu National Review: Flynn and the Anatomy of a Political Narrative.