Vikárka, L.P. 12. července roku 1888, hodina večerní

Autor:  leho | dne: April 7, 2017


Časy se vůbec nemění. Na Vikárce L.P. 1888 nebo dnes U Dvou koček, je to jedno. Prohoďme témata, např. Trump a Putin, a můžeme napsat úplně tu samou kapitolu o panu Broučkovi:

 

 

Na Vikárce bylo právě několik hostů a brzy rozproudil se obecný hovor, k němuž látku poskytovala – jako zde tak často – romantická minulost. Vždyť tu v obvodu zámeckém všechno takořka žije a namnoze tyje z minulosti. Najdeš zde kanovníky a jiné duchovensvo, mající z odkazů dávné zbožnosti službu a bydlo při starobylé katedrále; najdeš tu sakristány, kterým týž velebný památník dává obživu a leckterý mimořádný příspěvek z kapes umění milovných cestovatelů; najdeš zde několik zámeckých služebníků, kteří v osiřelém hradě obcházejí jako teskné stíny pohynulé slávy; najdeš tu šlechtičny tereziánskéhí ústavu, které nikterak neruší starožitný ráz okolí; najdeš zde chudinu, bydlící v trpasličích, zvenčí idylicky nalíčených, ke staré hradní zdi přilepených jesličkách Zlaté uličky, té uličky, kde bys našel asi právě tolik zlata jako v kelímkách Rudolfových alchymistů, jejichž bývalé laboratoře sem jalová pověst položila, – té uličky, v níž snad leckterý novověký obvyvatel nepovšimnut hladoví v sousedství děsně romantických hladomoren, kam duše útlocitné sprotpitných vstup si kupují, aby trnuly nad barbarstvím věků minulých; najdeš tu rozmanité skromné obyvatelstvo jiných domků a domů, nalepených na šedivé, polozřícené hradby a věže, jen po tom nejhlavnějším, co patří k lepému a slavnému sídlu královskému, nadarmo se ohlížíš…

 

Dnešní zábavu na Vikárce zajájily staré hradní věže a hrůzné jejich žaláře. Pan Würfel vypravoval, kterak se spustil jednou po rumpále do nejhlubšího sklepení Daliborky, do bývalé hladomorny, a co tam všechno statřil. Povzbuzen dojmem svého vypravování přidal zprávu o podzemních chodbách, které při kopání základů pro novou stavbu chrámovou byly objeveny a do nichž samojediný vnikl. Po stupních dobře zachovaných sestoupil pod zemi a našel tam dvě, bohužel zasypané chodby, z nichž jedna vedla patrně přímo pod Vikárkou do Jeleního příkopu, druhá však bůhvíkam.

 

Poslední zvěst účinkovala mocně na pana Broučka, pro něhož takové chodby mívaly odjakživa zvláštní příšerně pikantní půvab. Chopil se tedy živě nového předmětu a vyslovil náhled, že ony podzemní chodby jsou bezpochyby pouhým útržkem celé sítě tajných východů, jimiž králové v době nebezbečí mohli z hradu vyváznouti v tu stranu, kam se jim právě nejlépe hodilo. Ani žádný obyčejný hrad rytířský nelze si mysliti bez takových podzemních opatření, neřku-li staré královské sídlo, tak často ohrožované nepřátelskými útoky. Nějaký profesor, který dnes na Vikárku zabloudil, provázel výklad pana domácího dvojsmyslným úsměvem a prohodil ironicky, že nám bohužel historie nezachovala zpráv o některém králi, který by byl podzemní cestou z pražského hradu unikl. Pan Brouček odbyl naivní námitku podle zásluhy.

 

“Ale, ale pane profesore,” pravil, klepaje si výmluvně prstem na čelo, “snad nemyslíte, že byli staří králové tak hloupí, aby někomu vyzvonili, kudy tajně z hradu utíkají?! Byly by to pěkné tajné chodby, o kterých by profesoří dějepisu ve školách přednášleli. To je rozum! Vždyť je známo, že i dělníci, kteří takové chodby kopali, mívali oči zavázané a bývali hned po vykonaném díle odpraveni.”

 

Tyto zevrubné zprávy měl pan domácí z dotčených již rytířských románů, v nichž se dočetl za mlada tolikerých podrobností o tajných chodbách, že mohl právem vystupovati jako znalec v tomto oboru podzemního stavitelství.

 

Jiný host přidal se na jeho stranu a mínil, že as ty podzemní chodby zvláště dobře se hodily králi Václavovi, který tudy mohl vycházeti s nerozlučným katem na svá noční dobrodružství a v čas potřeby unikati nástrahám nepřátelského panstva do některého ze svých domů uprostřed města.

 

“Snad nějakým průkopem pod řečištěm vltavským?” otázal se posměšně profesor. “Neboť, jak povědomo, ze tří královských domů Václava IV. ležely dva na Starém Městě a třetí dokonce až na Zderaze.”

 

“Velmi možná, že takovým průkopem!” odsekl příkře pan Brouček, podrážděn již pohrdlivým způsobem a tónem nadutého profesora. “Či snad myslíte, že by takový tunel nikdo neprovedl? Dávno již četl jsem o průkopu pod řekou Temží v Londýně a tuhle stálo ve všech novinách, že chtějí prokopati veliký tunel pod mořským dnem z Anglicka do Francouzska. Prosím!”

 

“Ale, ale, drahý pane! Co je možno za našich dnů – za nynější pokročilé techniky – ” začal profesor, usmívaje se dále svým hrdopyšným způsobem; ale Broučkův spolubojovník přerušil prudce tyto výklady. “Oho, snad nemyslíte, pane profesore, že za stará neuměli se zavrtat právě tak pořádně do země jako nyní! O tom by vás mohly nejlépe poučit příbramské doly nebo třeba kutnohorský Osel!”

 

“Bodejť že každý osel!” dotvrdil rozdrážděný pan Brouček, který náhodou o kutnohorském dolu toho jména neměl tušení. “Sám bych vám mohl jmenovat rytířské hrady, od kterých vedly tajné chodby pod horami a doly, skalami a lesy až k jiným hradům něklik mil cesty vzdáleným – několik mil – rozumíme, a to je něco více než krátký tunel pod Vltavou. Na příklad od hradu Eulensteinu až k hradu Teufelsburgu – pamatuju-li se dobře. Ale tehdáž odbyly se takové věci v tichosti, kdežto nyní tropí se po celém světě pekelný povyk ledajakou prokopnutou úžinou!”

 

Netřeba podotknouti, že také hrady Eulenstein a Teufelsburg, o jejichž poloze nemohu čtenáře poučiti, byly výtěžkem mladistvé rytířské páně Broučkovy.

 

V debatě, která nabývala každou chvilkou větší živosti a vášnivosti, účastnili se horlivě tamní, vyjma jediného – pana Würfla, který myl sklenice vyprazdňované. Největší práci měl s oběma sklenicemi pana domácího. Brouček stává se totiž v poslední době starostlivějším o své zdraví a dbá toho, aby pivo bylo řádně odstálé, pročež si dává přinášeti dvě sklenice najednou, které se mu nyní výborně hodily k demonstrování polohy hradů Eulensteinu a Teufelsburgu. Posádky hradní představoval obsah obou sklenic a tajnou podzemní chodbu páně Broučkovo vlastní hrdlo, jímž upláchla obyčejně posádka Teufelsburgu dříve, než stačil pan Würfel zásobiti Eulenstein novými silami. Ba, pan domácí vzpomněl si ještě na třetí hrad, jakýs Unkenfels, mající s oněmi také podzemní spojení, a rozšiřoval své demonstrace i tímto směrem, až ho profesor důtklivě upozornil, že domnělý Unkenfels jest jeho (profesorova) vlastní sklenice a nemá dnes pranic co činiti s tajnou chodbou pana domácího.

 

Řečnický boj skončil úplným vítězstvím pana Broučka. Odpůrce za opůrcem poražen dával se na útěk, až posléze náš hrdina zůstal na opanovaném bojišti samoten s panem Würflem, který další jeho výklady sice provázel naprostým souhlasem, ale přitom vytrvale porovnával své remontoirky s nástěnnými hodinami. Čtenáři “Výletu do Měsíce” znají již význam tohoto konání a nepodiví se tedy, že pan domácí po chvíli zaplatil svůj řád a svou známou měsíční chůzí opustil hostinskou světnici.

 

Zdroj:
Čech, S. (1888). Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století. (Druhé ed., pp. 10-13). Brno, Česká Republika: Tribun EU, s.r.o.