O kole dějin
Autor: S. R. | dne: April 26, 2020
…aneb Už jste četli Komunistický manifest?
S. R. (Západ, ročník 2., číslo 2., duben 1980, str. 31-32)
V jednom z minulých čísel Západu (č. 2., srpen 1979, ročník 1., str. 27-29; pozn. red.), v článku Sázka na kulhavého koně, jsem se pokusil ukázat, že proletariát, tento Marxův spasitel světa, není třídou rostoucí, ale naopak ustupuje z jeviště dějin. Dokonce se změnou životní úrovně ztratil i revolučnost, kterou mu přičítal Karel Marx. Přesto existují lidé, kteří si na Marxe vsadili. Sázka na kulhavého koně proletariátu má však v politice alespoň jeden logický důsledek.
Organizace moci v marxisticko-leninském systému je totiž založena na následující jednoduché úvaze: svět se vyvíjí k absolutní ideji komunismu, ať to lidé chtějí nebo ne. V průběhu tohoto vývoje spolu jednotlivé třídy bojují. Některé jsou reakční, snaží se udržet status quo a brzdí rozvoj výroby a společnosti, kde mohou. Jiné třídy jsou pokrokové, rozvíjejí výrobu a vytvářejí nové výrobní a společenské vztahy. Jedinou pokrokovou třídou v současné době je proletariát, a z proletariátu je nejpokrokovější jeho předvoj, strana. Z tohoto důvodu musí mít strana vedoucí úlohu v životě společnosti. Nač pouštět k vládě členy neproletářských stran? Vždyť by se jen snažili otočit kolo dějin zpět, a jen by překáželi. Z hlediska pochopení této logiky je Leonid Brežněv lepším marxistou než pražští reformní komunisté, a vůbec nejlepším marxistou byl Pol Pot a jeho hrdlořezové v Kambodži. Ti totiž vyřešili problém potlačení vykořisťovatelských tříd v zájmu pokroku nejúplněji.
Jak se tato základní aplikace marxismu projevuje na životě společnosti, všichni víme. Společnost, řízená marxistickou stranou na základě nesprávného předpokladu, se velmi brzy dostává vůči straně do antagonistického vztahu, který v rámci marxismu není řešitelný. Po polovičatých pokusech, jako bylo Pražské jaro, jednou bude muset dojít k radikální demokratizaci systému, při němž vládnoucí marxistické strany se rozpadnou. Tento antagonistický vztah nevyplývá z nesprávné aplikace správné teorie, nýbrž z logické aplikace nesprávné teorie o jediné pokrokové třídě.
Vysvětlení, zda je proletariát pokrokovou třídou nebo ne, bylo v mém předchozím článku neúplné. I když se třída průmyslových dělníků změnila, i když jejich počet klesá, stále ještě by snad mohla vést lidstvo vpřed, dát mu svobodu a stvořit nový, lepší svět. Je také možné, že existuje ještě nějaká jiná třída či vrstva společnosti, která má tuto mesiášskou funkci, zatímco všichni ostatní jen přihlížejí a čekají na spasení. Ale – existuje taková třída?
A bychom došli k nějakém u závěru, podívejme se na pravděpodobné příčiny vývoje společnosti. Vývoj společnosti, jak jej vidíme kolem sebe, je vlastně hromaděním větších či menších změn v různých úsecích života. Každý den vznikají nové nápady, objevy, vynálezy v hlavách lidí, uskutečňují se a pozvolna mění svět. To se netýká jen výroby materiálních statků, ale i organizace, kultury, filozofie, vztahu mezi lidmi, opatření vlád, všeho. Jsou tyto nové myšlenky, měnící svět, omezeny jen na třídu proletářů? Byli to výhradně oni, kdo vymysleli kompjůtry i maličké kalkulátory, kdo změnili náš život rozvojem zemědělské výroby, kdo vyřeší problémy energie, rakoviny či paměti, kdo přicházejí s novými myšlenkami, uvádějí je do praxe a rozvíjejí dále? Kdo je v celém tom procesu nejdůležitější, dělník či organizátor výroby, vynálezce či vědec, spotřebitel či distributor, ten, kdo udržuje pořádek či ten, kdo vybírá daně a platí z nich stavbu škol? Ve složitých vztazích moderní společnosti stěží najdeme někoho, či některou třídu, která by si mohla dělat primát a považovat se za vůdce pokroku. Příslušnost k určité třídě nedá nikomu patent na rozum, ani mu nevezme možnost přispívat k tomu, čemu říkáme pokrok společnosti. Takže, v hádkách o to, co bylo dříve, slepice či vejce, a v hádkách o to, která třída je nejdůležitější, je lépe zůstat zcela neutrální. Není třídy, jejíž všichni příslušníci by byli pouze pokrokoví nebo pouze reakční.
Před časem Eugen Loebl formuloval teorii o tom, že hlavním (vůbec) v rozvoji výroby a společnosti je vědecké poznání. Vědecké poznání, přetvořené v praktické výrobní procesy, způsobuje technický pokrok, rozvoj blahobytu a sociální změnu. Nazývá tuto funkci vědeckého poznání lukroaktivitou vědy. Tento názor je nepochybně správný. Existují giganti ducha, kteří rozšiřují naše poznání světa a tím ovlivní další vývoj. Ovšem, je třeba uvažovat dále. Lukroaktivita vědy je uskutečňována díky lukroaktivitě ostatních povolání, dělníků, organizátorů a distributorů, vlády, finančníků a právníků, a také učitelů, snílků, spisovatelů a filozofů. Neexistuje přesná rozdělovači čára mezi vědci a těmi ostatními. Myslící lidé ve všech povoláních, třídách a sociálních skupinách používají nejen objevů vědy, ale i vlastní vynalézavosti, vlastního mozku k tomu, aby měnili svět. Proces lidského poznání závisí na vědomé činnosti miliónů lidských myslí, reagujících na okolí a měnících svůj úsek skutečnosti. Nic není zbytečné, vše přispívá k obrovské životní zkušenosti, kterou lidstvo nahromadilo během své existence. Každého dne k ní přidává a bude přidávat až do konce svého času.
Toto je ale v přímém protikladu k teorii a praxi marxismu-leninismu, který uznává pouze jednu třídu za pokrokovou, a ostatní za nepotřebné, nebo přímo škodlivé. Máme zde tedy dva přístupy k řešení zdrojů a příčin vývoje: jeden je ten, že všichni lidé jsou užiteční nezávisle na třídní příslušnosti, a všichni mají právo se podílet na výtěžku práce a rozhodovat o něm. Nazvěme tento názor humanisticko-demokratickým. Humanistickým proto, že přidává další charakteristiku ke spirituálním a morálním aspektům osobnosti člověka, a demokratickým proto, že demokracie má cenu jen tehdy, když každému člověku přiznáme jeho plnou hodnotu, bez ohledu na třídu a původ.
Druhý přístup je ten, že jen příslušníci jedné třídy jsou užiteční, ostatní jsou hmyz k zašlápnutí, nad kterým oko nezapláče a k ničemu nejsou, nebo jsou svedeni, nesvéprávní, prostě hlupáci, kteří potřebují vedení. Takových systémů je dost. Především je to samozřejmě marxismus. I jiné “nové třídy”, manažeři, duševní pracovníci a jiní jsou občas nabízeni jako náhrada proletariátu. Jestliže připustíme, že jen jediná třída je vedoucí, pak opouštíme v podstatě principy demokracie, a rozdíl mezi marxismem a demokracií nám mizí. To se kupř. stalo i mnohým z Nových francouzských filozofů, kteří sice zavrhli komunismus, ale nenabízejí místo něj nic jiného. Bernard-Henri Lévy v Barbarství s lidskou tváří končí pesimisticky: “Ponurý, mrazivý vítr vane světem a mění jej v kámen. Vítr z Východu nebo vítr ze Západu? Nevím, ztratil jsem svůj kompas a mapy. Kapitalismus nebo socialismus? Tato otázka neznamená mnoho. Otroci žijí, stárnou a umírají… Páni také stárnou, a jejich upřené temné oči zahalují člověka temnotou. Když se kola historie zastavila, a budoucnost nic neslibuje, krysy jako my sedí v koutku rozvalin a čekají na mír…” Logicky.
Mezi názorem demokratickým a elitistickým není příbuznosti. Jeden nemůže být naroubován na druhý. Lidé nemohou být zároveň demokraty a marxisty. Jestliže to tvrdí, lžou si sami do kapsy.
To vše, co tu bylo řečeno, má mnoho dalších důsledků. Jedním z nich je ocenění význam u lidského intelektu, podnikavosti a zvědavosti ve vývoji společnosti. Jen taková společnost je pokroková, která těchto vlastností lidí používá a dává lidem možnost své nápady realizovat bez zbytečných omezení. Lidská tvořivost potřebuje pro své plné uplatnění ovšem nejvyšší míru svobody, zaručenou systémem lidských práv, včetně práva podnikat a prosazovat své názory i proti byrokratickému systému. Každá nová generace chce změnit svět, a má k tomu dostat příležitost. Jen to vede ke změně, k vývoji. Není náhodou, že v socialistických zemích vládnou starci, kteří stěží přečkají hodinovou schůzi bez usnutí. T a m není nutnost změny, n a opak, každá změna tam narušuje stabilitu.
Z toho dále logicky vyplývá, že osobní svoboda a všechna práva s ní spojená nejsou jen teoretickou fikcí filozofů a radikálních studentů. Jsou hlavně a především nejdůležitější podmínkou pokroku a rozvoje současného světa. Člověk je pro společnost nejužitečnější, když může svobodně myslet a podle toho jednat.
Touto kritikou mířím především na systém reálného socialismu, který chronicky nevyužívá tohoto nejcennějšího zdroje vývoje a pokroku. Iniciativa lidí je tam podezřelá, protože narušuje stabilitu a vnáší do systému “anarchii” . Cokoli vznikne mimo centralisticky řízenou stranu, nositelku pokroku, a jí řízený aparát, je nepokrokové a škodlivé. Vlastně to ani nesmí vzniknout. Toto je ovšem základní rozpor marxisticko-leninských sociálních systémů. Demokratické svobody jsou nutné pro další rozvoj společnosti i pro účelnou reakci společnosti na měnící se podmínky naší planety. Na druhé straně však snaha spojit demokratické svobody s marxisticko-leninským systémem držení moci je marná, protože by musela vést ke změně charakteru moci i základní filozofie dějin. Jejich problémy jsou proto neřešitelné.
Sázka na kulhavého koně
Autor: S. R. | dne: April 11, 2020
…aneb Už jste četli Komunistický manifest?
S. R. (Západ, ročník 1., číslo 2., srpen 1979, str. 28-29)
Každý z nás má aspoň nějakou životní filosofii, někdo komplikovanou, někdo jednodušší. Čím je jednodušší, tím vice lidí se najde, kteří jí beze zbytku věří. Snad proto našel marxismus takový ohlas mezi širokými vrstvami, a v neposlední řadě také mezi těmi, kdo mají komplexy filantropismu a méněcennosti kvůli tatínkově nadité šekové knížce.
Jak krásné, jednoznačné a jednoduché je toto učení!
Společnost se vyvíjí, protože se vyvíjejí výrobní síly a výrobní vztahy. Celá společnost je organisována kolem nich. Vše ostatní na nich závisí, politika, kultura, poesie… Navíc, společnost je zlá, protože se dělí na vykořisťované a vykořisťovatele. Jedni, kteří vše vymýšlejí, lopotí se, a dostávají za to čím dál tím méně. Druzí pak, kteří nedělají nic, jiným vše berou a vůbec jim kazí radost, a prostě parasitují. Ti vykořisťovaní jsou proletariát, a jim patří budoucnost. Ti vykořisťující jsou buržoasie, a jsou ztělesněním všeho zla na zemi. Jak snadno se do tohoto schématu vejdou osobní frustrace, bída, starosti, vztek, i na sebe samotného. Odstraňme buržoasii velikou revolucí – a odstraníme všechno zlo světa.
Kritisuje-li kdokoli toto schéma, stane se okamžitě nepřítelem lidstva, pokroku a svých vlastních dětí. Vždyť vývoj ke světové revoluci je nezadržitelný. Cokoli uděláš proti revoluci, je zpátečnictví. Když však třeba i spácháš zločin ve prospěch revoluce, jsi pokrokový, pomáháš síle, která žene lidstvo kupředu.
Kvůli této neochvějné víře v jediný, předem daný směr vývoje lidstva je marxismus poslední z velkých nábožensko- filosofických systémů, které věří v předurčení osudu lidstva, ve slepé síly, které jednají navzdory a nezávisle na lidské vůli. V to věří i nejposlednější komunista, který se domnívá, že své osobní štěstí, své myšlení, i svůj život obětuje čemusi vyššímu, krásně nadosobnímu. Je to vše ale pravda?
V Komunistickém manifestu se praví, a všechny komunistické a mnohé socialistické strany světa na to přísahají: “Ze všech tříd, které dnes stojí tváří v tvář buržoasii, jedině proletariát je opravdovou revoluční třídou. Ostatní třídy se ztrácejí a konečně mizí před tváří moderního průmyslu; proletariát je však jeho zvláštním a základním produktem. Nižší střední třída, malý výrobce, obchodník, řemeslník, zemědělec, ti všichni bojují proti buržoasii, aby zachránili svoji existenci jako součásti střední třídy. Nejsou tedy revoluční, ale konservativní. Dokonce jsou reakční, protože se snaží otočit zpět kolo dějin…” (Omlouvám se za tento citát. Neprchal jsem do exilu s kufrem plným klasiků marxismu-leninismu, nýbrž jsem si vezl prádlo a svetr, jakož i jednu anglickou libru jako kapesné. V životě jsem si také nepomyslel, že Komunistický manifest ještě jednou otevřu. Překládám tedy všechny citáty z anglických vydání.)
Tak tedy, proletariát, vždy chudší, vždy rostoucí počtem, pohlcuje všechny ostatní třídy, až nakonec zbyde jen on a kapitalisté. V tom okamžiku spasí lidstvo. Tato revolučnost proletariátu, jeho předurčení k velkým úkolům a jeho samotná existence je naprosto nejzákladnější otázkou všech marxistických stran světa. Revoluční proletariát zdůvodňuje jejich existenci a bez něj by prostě nemohly existovat.
Opět si položme otázku – je to opravdu tak? Vše záleží na definici, co to opravdu proletariát je. Engels popsal v poznámce pod čarou v anglickém vydání Komunistického manifestu z roku 1888 proletariát takto: “Proletariátem myslíme třídu moderních dělníků, pracujících za mzdu, kteří nemají žádné vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni prodávat svoji pracovní sílu, aby mohli žít.”
To by ještě nebylo tak zlé. Skoro každý, koho znám, prodává svoji pracovní sílu. Státu, továrně, bance, universitě, podniku, jejímž majitelem není jedinec, ale korporace, skládající se většinou zase jen z lidí, kteří prodávají svoji pracovní sílu. Proletářem by tedy vlastně mohl být každý, ministři, králové, generální ředitel General Motors… Jsme tedy všichni proletáři, a měl tedy Marx pravdu? A protože si my, proletáři, sami vládneme prostřednictvím našich proletářských konservativců a liberálů, máme tedy diktaturu proletariátu?
Určitě ne. Pojem “proletariát” je trochu jiný. Proletář dostává za svou práci mzdu; ovšem tato mzda je taková, a jen taková, aby proletář mohl přežít ze dne na den. Proletář žije jen pokud pracuje. Práce proletáře pro něj nevytváří žádný majetek. Tyto charakteristiky jsem porůznu nasbíral v Marxově Kapitálu. Komunistický m anifest o tom říká: “Průměrná cena námezdné práce je minimální mzda, tj. takové množství podpory, které je absolutně nutné k tomu, aby udrželo dělníka naživu. Co tedy námezdný dělník získává svou prací, stačí právě k tomu, aby prodloužilo a obnovilo jeho existenci… dělník tedy žije jen proto, aby zvýšil kapitál, a je mu dovoleno žít jen potud, pokud toho vyžadují zájmy vládnoucí třídy.”
Věřím tomu, že taková třída kdysi, v době Karla Marxe, opravdu existovala. Věřím i tomu, že její postavení bylo zoufalé. V Marxově Kapitálu jsou desítky příkladů nesmírné bídy, utrpení, vysilující práce za minimální mzdu, života ze dne na den. Snad jen jediný příklad (díl I., str.228, faksimile anglického vydání z r. 1889): “William Wood, devítiletý, byl stár 7 let a 10 měsíců, když začal pracovat.” Běhal s formami (nosil odlitky s formami do místnosti, kde chladly, a pak nosil zpátky prázdné formy) od Samého začátku. Přicházel do práce v šest hodin ráno, a odcházel v devět hodin večer. Pracoval šest dnů v týdnu. Patnáct hodin denně pro dítě sedm let staré; J. Murray, dvanáctiletý, říká: “Přicházím do práce v šest, ale někdy i ve čtyři hodiny ráno. Pracoval jsem včera celou noc, až do šesti dnes ráno. Nebyl jsem v posteli od předvčerejška. Včera se mnou pracovalo osm nebo devět jiných chlapců. Dostávám tři šilinky a šest pencí. Za práci v noci mi nic neplatí. Minulý týden jsem pracoval dvě noci”.
To Marx nazývá vykořisťováním proletariátu. Není divu, že věřil, že těmto proletářům může pomoci jen revoluce. Jak vyplývá z uvedených citátů, věřil také, že bída bude čím dál tím horší, a že relativní počet proletářů bude vzrůstat, až budou tvořit naprostou většinu obyvatelstva. Jenže – ptejme se po třetí: Je to pravda? Historie šla jinudy. Lidé nejsou atomy, které by se pohybovaly po předurčených drahách. Místo pokračující proletarizace a zbídačování lidstva se stalo něco docela jiného. V zemích, kde se průmysl vyvíjel nejrychleji, šlo další rozvíjení výroby ne směrem další intensifikace práce a vykořisťování a směrem vzrůstu počtu proletářů, ale cestou zlepšování technické úrovně. Ruku v ruce s tím šlo i zvyšování mezd z hladového minima na úroveň, zaručující více či méně slušný životní standart. Revel ve své knize La tentation totalitare uvádí, že jen mezi rokem 1925 a 1975 se životní úroveň v západní Evropě zdvojnásobila, a v některých zemích i ztrojnásobila, i přes dvě deprese, válku, která zpustošila Evropu, a ztrátu kolonií. Příčiny tohoto jevu a cesty jak toho bylo dosaženo, byly kupř. analyzovány, aspoň zčásti, v pracech Evžena Loebla Humanomics a My Mind on Trial. Tento vzestup je v protikladu nejen k Marxovi, ale i k zakladatelům anglické klasické ekonomie, a zvláště k Davidu Ricardovi.
Tento vzrůst životní úrovně a mzdy je kritickým faktorem v dalším vývoji Marxova Kapitálu. Proletariát je revoluční třídou, protože nemůže nic ztratit, než své okovy. Když však proletář vydělá víc než minimální mzdu, vše se mění. Proletář si může ušetřit peníze, uložit si je do banky a dostávat úrok. Úrok je však formou bezpracného zisku a vykořisťování. Proletář si může koupit auto, televisor, dům, nebo může peníze investovat a opustit třídu proletářů úplně. Může dokonce být šťasten.
Rozdíl mezi proletářským revolucionářem a dělníkem v dnešní průmyslově vyspělé zemi je právě v rozdílu mezi minimální mzdou a jeho dnešní mzdou, a z toho vyplývajícím rozdílu v životní filosofii. Dnešní dělnická třída prostě není to, co to bývalo. Snad někde v rozvojové zemi nejdete pravé proletáře, ne však tam, kde to Marx nejvíc očekával. Marxisté tomu říkají, že si dělník “vytváří iluse” o svém sociálním postavení.
Změny v technické úrovni výroby způsobily ještě mnoho dalších změn. Jednou z nich je změna v sociálním složení obyvatelstva. Podíl dělníků na složení pracovní síly postupně klesá. Ve Spojených státech poklesl jen od roku 1958 do roku 1977 z 37% na 33.4%. Tedy proces naprosto odlišný od Marxova proroctví. Na druhé straně počet pracovníků s universitním vzděláním vzrostl za stejnou dobu z 11% na 15.1%, a počet úředníků ze 14.5% na 17.8%. Z toho vyplývá, že počet dnešních dělníků, dědiců Marxových proletářů, postupně klesá. Richard Bellmann, matematik pracující pro Rand Corporation, odhadl, že v roce 2000 jen 2% pracovní síly vyrobí všechno zboží, nutné pro dostatečné materiální zabezpečení celé společnosti. Jiní odhadují toto procento asi na 3-10%. Tato hodnota je celkem jen velmi přibližná a závisí na mnoha faktorech, ukazuje však celkový trend.
Toto vše má nejen závažné důsledky pro náš nynější život a jeho perspektivy, ale i, a to hlavně, pro teorii i praxi marxismu a komunismu. Marxova revoluční třída proletářů potichu odešla, jak říkávalo Rudé právo, do propadliště dějin. Diktatura proletariátu se tedy asi už ve vyspělých kapitalistických státech neuskuteční. Komunistické strany, tento revoluční předvoj proletariátu, se již začínají zmiňovat o tom, že diktatura proletariátu není nutná. Měly by však jít o krok dále: diktatura proletariátu není uskutečitelná, protože proletariátu není. Vybudujete-li si filosofii na mylném předpokladu, je celý systém špatný.
Vybudujete-li si na mylném principu stát, může po nějakou dobu fungovat, protože lidé si najdou cestičky okolo a skrz, aby přežili a dožili do pense. V podstatě je to však stát špatný, a není mu pomoci. V případě marxismu je tím mylným předpokladem učení o proletariátu jako “pokrokové” třídě a o ostatních třídách jako “reakčních”. Vše ostatní, systém vlády, útlak a ničení lidí a celých tříd a národů, potlačení osobní iniciativy, Gulag, nadutost rudých papalášů, to vše je jen logickým důsledkem tohoto prvotního omylu. Prvotního omylu se drží všechny komunistické a mnohé socialistické strany světa. Proto jsou nereformovatelné.