Kovidové cestování, díl 1.

Autor:  leho | dne: December 19, 2020

Svoboda cestovat je pro mne jedno z naprosto zásadních lidských práv. Pokud by to někoho zajímalo, pak pro mne jsou další dvě zásadní práva a to je právo svobodného vyjadřování a právo vlastnit zbraň. Jakoukoliv! Dle 2. dodatku Ústavy USA, který vlastnictví zbraně nijak neomezuje. A ještě právo na shromažďování nejen v podobě demonstrací, ale třeba jít na bigbítový koncert, což bylo v letech existence Československé socialistické republiky velmi omezeno.

Ale to jsem odbočil, takže zpět k tématu. Kovidové šílenství nejméně jedno z těchto zásadních práv dlouhodobě potlačilo a to celosvětově. Politici ve všech západních zemích včetně Česka vydali a schválili nařízení, které ustanovilo jistý druh stanného práva ve jménu zdraví a zachování životů jejich voličů. To, že jsou nařízení v rámci stanného práva kolikrát naprosto v rozporu s logikou a selským rozumem, se neřeší. Vládní agentury se ve všech západních zemích rozrostly do takových rozměrů, že uplatnit jakýkoliv selský rozum už není možné.

Epidemie COVID-19 je ale celkem pochopitelným důvodem omezení turistického ruchu. Zhruba v srpnu jsem si zjistil, že dle nařízení Ministerstva vnitra a Zdravotnictví České republiky přímí rodinní příslušníci českých občanů mohou do republiky přicestovat, když se jedná o nutnou cestu z důvodu nutné péče o rodiče a jiné přímé rodinné příslušníky.

Napřed jsem se otázal zastupitelského úřadu v Los Angeles zdali by mi nevydali český cestovní doklad, neboť jsem se v České republice narodil a žil 22 let. Doklad nevydají, protože jsem získal americké občanství ve špatnou dobu a kvůli tomu jsem ztratil nadobro české občanství. Nutno tedy požádat napřed o navrácení českého občanství, což hlavně kvůli čínskému viru může trvat půl roku a i déle. A pro tento úřední úkon nutno osobně se dostavit do Los Angeles a předložit originály všech dokumentů včetně českého rodného listu, certifikátu občanství a oddacího listu. Bez originálů nikdo nic neudělá ani v České republice na radnici. Kopie jsou k ničemu a rovněž ani fakt v podobě záznamů, že jsem se tam narodil a pobýval celých 22 let. Prostě zrádcům Československé socialistické republiky je nutno se stále mstít, jinak to nejde.

Zeptal jsem se tedy konzulátu, jestli mne do republiky pustí za maminkou v domově důchodců s americkým pasem. Odpověď dorazila promptně: Do republiky mne nepustí. Problém je totiž můj americký pas plný čínského virusu. Jestli Ministerva vnitra a Zdravotnictí vydala nějaké směrnice, úřednice konzulátu asi nevěděla. Na konzulátu je zřejmě proto, že v Los Angeles jsou krásné pláže. Jakápak služba občanům! Ti jsou od toho, aby sloužili vrchnosti a ne naopak. K čemu je jim také nějaký otravný emigrant, že ano.

Co teď? Jsem totiž paličák. Zjistil jsem si, že Němci do Německa mne pustí, pokud jedu za popsaným účelem a pokud se nejedná o běžnou turistickou cestu. Do Německa tedy je cesta volná! Stačilo si najít vhodný letecký spoj do Mnichova, odkud je to do Prahy coby kamenem dohodil v podobě tříhodinové a půl cesty autem. Ale stejně jsem si nechal poslat emailem naskenovanou občanku mé maminky. Pro jistotu.

A to se také vyplatilo. Po celkem nudné cestě od našeho domku v předměstí San Franciska na letiště místní MHD zvané BART (Bay Area Rapid Transit) samozřejmě s nutným náhubkem jsem stanul u přepážky aerolinky United na mezinárodním letišti v San Francisku SFO. Předložil jsem pas a slečna za přepážkou vyhledala moji rezervaci. Rezervace platná, letadlo je připraveno ke startu na minutu načas. Ale nebylo zdaleka vyhráno. Slečna se dotázala zdali nemám německý či jiný evropský pas. Nemám! Ale mám rodný list. Dobrý, to by šlo. Ale to nestačí. Jedeš za maminkou? Máš kopii nějakého jejího průkazu? Mám! V mobilu byla kopie. Slečna zmateně koukala na můj rodný list a občanku maminky. Předložil jsem tedy na její pult můj pas, rodný list a mobil s kopií občanky mé maminky. Zde je mé jméno v pasu, zde je mé jméno v rodném listu, zde na mém rodném listu je uvedeno jméno mé maminky a zde je její jméno na průkazu a její adresa. Studie mých dokumentů trvala něco mezi pěti až deseti minutami. OK! Zde je palubní vstupenka a cesta do letadla volná!

Velký kufr nacpaný dárky byl přijat bez jakéhokoliv poplatku, i když měl téměř kilo přes váhu. Kontrolou jsem prošel do terminálu bez problémů a ani boty a pásek si sundat nemusel a ani laptop jsem nemusel vyndavat. Stále totiž mohu používat privilegia cestujícího prokádrovaného dlouholetou službou v US Army.

Mezinárodní terminál letiště v San Francisku zpravidla není moc přeplněn davy, ale tentokrát onoho 26. září 2020 byla zřetelně přítomna atmosféra města duchů. Před polednem o víkendu by byla normálně špička, ale tentokrát téměř liduprázdno. V terminálu i všechny lounge byly zavřené, což jsem přijal s velkou nelibostí, jelikož poslední léta jsem si zvykl cestovat ve třídě “Premium”, takže použití lounge bylo zdarma. Jak jsem procházel téměř prázdným terminálem minul jsem pouze jeden otevřený snack bar a pokračoval tedy až na konec terminálu, kde byl otevřen jakýsi bufáč. Všechny stolky byly plné a najednou se uvolnila jedna kobka a tak jsem si ji hned “rezervoval” svými příručními zavazadly a šel k pultu si vybrat něco k snědku.

Názvy jídel byly těžko rozšifrovatelné, jednalo se totiž o veganskou záležitost. Ale protože už skoro bylo poledne a nic jsem ten den ještě nejedl, poručil jsem si pokrm s nejvíce kaloriemi aniž bych měl jakoukoliv představu, co si to vlastně objednávám. Za svoji ignoraci jsem byl odměněn miskou s jakousi zelenou hmotou s těžko definovatelnou pachutí. S odporem jsem necelou polovinu zelené šlichty snědl a zapil džusem a pak už poživatelnou a celkem silnou kávou. Řekl jsem si, že vězňové v Gulagu na tom byli nesrovnatelně hůře a tak mi stále kručící žaludek už moc nevadil.

Nástup do letadla proběhl velmi rychle, jelikož necestovalo více jak 30 lidí. Za pár okamžiků jsem tedy seděl ve svém sedadle v zánovním Boeingu Dreamliner. Zatím šlo všechno jak na drátkách a v duchu jsem si představoval, co bude po přistání v Mnichově a jak jim tam budu vysvětlovat co tam dělám a proč cestuji, kudy, a tak dále. Jednalo se o identickou cestovní horečku, kterou našinec prožíval při překračování hranice Československé socialistické republiky. Nikdy jsem nepředpokládal, že něco takového ještě zažiji. Ale jak Boeing roloval od brány, dostal jsem vzpruhu: Přišla mi esemeska s vyrozuměním, že jsem kovidově negativní! Měl jsem tedy negativní test v souladu s německými předpisy ve stanovené lhůtě 48 hodin. Jedna z nezčetných překážek překonána!

Let proběhl normálně akorát kromě nepříjemné povinnosti v podobě nasazeného náhubku pokud člověk nejedl či něco nepopíjel. Ale dalo se to celkem celých 11 hodin vydržet. Než se letadlo odlepilo z ranveje v San Francisku jsem krátce pohovořil s rodinkou s dětmi, jejichž maminka byla Češka. Děti tak 6-8 let. Stěhovali se natrvalo na rodnou hroudu maminky a v Mnichově přestupovali. Tatínek neuměl ani slovo česky, ale maminka s dětmi konverzovala téměř výlučně v její rodné řeči. Jak to u nich doma fungovalo a hlavně bude fungovat v české kotlině těžko říci.

V Mnichově kromě mě a jakési podivínské ženštiny zhruba v mém věku všichni přestupovali. Takže jedině ona a já jsme šli k východu a odbavovací hale. Šel jsem rychleji a ona se ztratila kdesi za mnou. Zaujala mne nikoliv svoji krásou, ale tím, že si nenasadila povinný náhubek a když ji při výstupu z letadla nějaký zřízenec na tento zásadní nedostatek upozornil, usadila ho důrazně, že je kovid negativní a šla dál.

Jak jsem šel hlavní chodbou a uviděl jsem směrovku k výdeji zavazadel, zamířil jsem tam, ale byl jsem promptně zastaven zřízencem, který asi s dalšími dvěma zřízenci a dvěma policisty hlídali vstup k výdejně. Prý co chci, policista na mě. V okolí žádný cestující, jenom já.
“Chci si vyzvednout kufr”, prohlásil jsem.
Policista byl zřetelně překvapen, že by si někdo v této podivné době šel na letišti vyzvednout kufr a hned jsem byl obklopen ostatními zřízenci a policisty.
“Cože? Ty jedeš do Německa? Ty jsi Američan, že jo?” Mám to holt už navždy napsané na čele.
“Ne, do Česka. Jedu autem.” A ať ukážu pas, takže jsem vyhověl.
“Ok, v pořádku. Musíš támhle dozadu a doprava.” A ukázal kamsi do dáli v pustém letištním koridoru.

Po zhruba kilometrovém pochodu liduprázdným koridorem jsem došel k výdejně zavazadel. Našel jsem pohyblivý pás, kde by měl být můj kufr. Pás byl v pohybu, označení že se jednalo o let ze San Franciska mě nenechalo na pochybách, že jsem na správném místě. Nikde nikdo, žádné kufry, jenom jedoucí pás. Chvíli jsem čekal, pět minut, možná osm minut a už jsem se rozhlížel, kde najdu reklamace, protože mi asi nevyložili kufr. Ale v tom okamžiku se můj kufr na jinak úplně prázdném páse objevil a já ho bafnul a dal se do pohybu k další štaci.

Prošel jsem pasovou kontrolou, kde jsem se potkal s onou podivínkou bez náhubku. Zřejmě cestovala pouze s příručním zavazadlem. Prošla pasovkou první, neměla problém a já také ne. Akorát kam prý jedu, do Prahy za maminkou, a Gute Reise a byl jsem v Německu.

Od pasové kontroly po nějaké době jsem došel téměř až k východu z letiště, kde postávaly zhruba v dvacetimetrových rozestupech postavy v bílých koveralech s maskami a plexiskly přes obličej s vizáží astronautů. Civilista se jmenovkou pouze s náhubkem a podložkou s papírem (clipboard – jak je to česky?) mě začal vyslýchat a informoval mě, že musím mít kovid test. Ukázal jsem svůj dokument z testu a esemesku v mobilu, že jsem kovidově negativní od pátku rána. Ale pátek ráno to by bylo víc jak 48 hodin a to nejde, musíš se podrobit tady, pravil a pokynul ke skupinkám postávajích astronautů v bílých skafandrech. Byla neděle dopoledne kolem půl jedenácté, což v Německu pochopitelně už ráno není. Nicméně po krátkém vysvětlení souhlasil, že v pátek ráno v San Francisku bylo v Mnichově už skoro večer a tudíž můj test nebyl starší než 48 hodin. Vyfasoval jsem jakési informační papíry o čínské nákaze a mohl jsem popojít k první postavě v bílém skafandru asi o 20 metrů dále.

Postava v bílém skafandru se ke mě začala sápat, že mne otestuje zatímco druhá opodál přihlížela. Úspěšně jsem ji zadržel v jedné ruce mobil v druhé papír o testování s laptopem přes rameno, přes druhé příruční zavazadlo a při tom jsem kolem sebe střídavě kopanci či všelijak jinak postrkoval můj obrovský kufr s dárky a tenisovou raketou a vojenskou polní výbavou.

Dobrý, postavu ve skafandru jsem úspěšně přesvědčil, že test nepotřebuji a prošel jsem tedy stanicí č. 1 zatímco stanice č. 2, 3 a 4 byly stále přede mnou. Posunul jsem se tedy ke dvojce, kde se mne otázali co mi řekli na stanici č. 1. Načež jsem jim řekl, že mne poslali ke stanici č. 2.
“A nic jiného ti ve stanici č. 1 neřekli?”
“Ne, neřekli”
“Tak jdi ke stanici č. 3”
Popošel jsem tedy ke stanici č. 3, kde se mě zeptali na to samé co na stanici č. 2, načež jsem byl otázán, proč tedy nejdu ven.
“To nemusím ke stanici č. 4?”
“Ne, můžete jít ven. Welcome to Germany!”

OK, tedy! Stanici č. 4 jsem obešel, u východu stáli dva civilisté pouze s náhubky, pod kterými se na mne patrně usmáli a pokynuli mi směrem ven z letištní budovy. Byl jsem tedy propuštěn do Německa a zřejmě volný!

Vyšel jsem do otevřeného prostranství před letištní halou, kde bylo plno obchodů a snack barů, ale v drtivé většině zavřených. Našel jsem směrovku Car Rental a dokonce i s logem podivného jména půjčovny Buchbinder, o které jsem před tím nikdy v životě neslyšel a kde jsem měl rezervaci. Normálně bych si totiž objednal auto u Budgetu nebo Enterprise, ale jelikož pilně utrácím na jedné kreditkartě, tak jsem dostal odměnu v podobě dvoutýdenního pronájmu čtyřdvéřového většího a silnějšího auta ve třídě VW Passat úplně zadarmo právě a jenom od Buchbinderu.

Buchbinder byla jedna z četných půjčoven v řadě s ostatními půjčovnami věhlasných jmen jako Herz, Avis nebo Budget pod střechou poblíž letištní haly. Nikde nikdo. Na pultě jsem našel zvonek a tak jsem zazvonil. Ani ne za minutu se ukázal Němec sympaťák asi 35 a BEZ NÁHUBKU! Perfekt, připadal jsem si zase po dlouhé době jako člověk. Passata jsem ale nedostal. Dali mi Škodovku Kodiaq i když to je auto o třídu výš. Passat by byl ale asi v Česku vystaven větší hrozbě ukradení než Škodovka. Tak jo, Kodiaqa beru, ale pak jsem se poněkud zhrozil, protože je to auto jako kráva a na rodné hroudě mají dost blbý zvyk šetření s plochou parkovišť a tedy malá parkovací místa, na které z velké Ameriky už nejsem zvyklý.

Pokračování v 2. díle…

Bílý dům 1. února 2021

Autor:  leho | dne: November 15, 2020

Sekretář: Pane prezidente …
Joe: Kdo jsi, chlape?
Sekretář: Váš sekretář pane prezidente.
Joe: Co to meleš? Já jsem prezident? Čeho?
Sekretář: Jste prezident Spojených států amerických.
Joe: You are full of shit!!! Kdybych byl prezident, tak bych přece musel kandidovat!
Sekretář: Ale vy jste kandidoval!
Joe: Kam jsem kandidoval?
Sekretář: Na prezidenta Spojených států amerických přece!
Joe: Nesmysl. Kdo jste?
Sekretář: Váš sekretář, pane prezidente.
Joe: Přestaň pořád s tím prezidentem! Mám hlad, kdy bude oběd?
Sekretář: Je deset hodin dopoledne, je potřeba vyřešit nějaké oficiální body. Oběd je plánovaný na dvanáct hodin.
Joe: Kdo jsi, chlape?
Sekretář: Váš sekretář, pane prezidente.
Joe: Mám sakra hlad.
Sekretář: Můžeme se pustit do práce? Máme tu naléhavou situaci, Rusové a Číňani využili zmatku okolo vaší inaugarace a zatčení a popravy předchozího prezidenta Trumpa po potlaceni občanských nepokojů na polovině území naší země.
Joe: Trump byl prezident? Kdo by to řekl! Byl to takový divoch, měl jsem ho docela rád.
Sekretář: Můžu uvést ministryni obrany a předsedu sboru náčelníků štábu? Je to opravdu naléhavé, pane.
Joe: Co je to za lidi a co po mně chtěji? Já mám hlad.
Sekretář: Jdou za vámi jako za prezidentem USA!
Joe: Já jsem prezident USA? Myslel jsem, že to dělá Schwarzenegger! Někdo o tom včera mluvil v televizi.
Sekretář: To byl film s panem Stallonem.
Joe: Stallone, kdo to je? Neznám.
Sekretář: Je to herec z toho filmu, co jste včera viděl.
Joe: Já se včera na televizi nedíval! Mám hlad, Přiveďte ty dva pitomce.
Sekretář: Zařídím, pane prezidente.
Joe: Přestaň už s tím prezidentem, ty pitomče, zavolej ty dva, ať vás mám z krku. Mám hlad.
Sekretář odchází…
Přichází ministryně obrany Hillary Clintonová a předseda sboru náčelníků štábů, generál Mark Alexander Milley.
Hillary: Dobrý den, pane prezidente
Joe: Kdo jste a co tady chcete?
Hillary: To jsem já, Hillary Clintonová, jmenoval jste mne do Vaší vlády jako ministryni obrany.
Joe: Já mám nějakou vládu? Co to meleš, ty stará maškaro!
Hillary a sekretář na sebe pohlédnou. Sekretář pokrčí rameny a rukou naznačí Hillary, že má pokračovat.
Hillary: Pane prezidente, máme tady naléhavou situaci. Rusové a Číňané využili stávající situace. Číňane obsadili Tchajwan a ruské tanky jsou zase v Berlíně. Tankisté tančí před kancléřstvím kozáčka, pijou vodku a křičí, že už dlouho nebyli v Paříži, že to je třeba napravit.
Joe: Rusovée? Číňani? Co je to za lidi?
Hillary naprázdno otevírá pusu…
Sekretář: Mám přinést mapu, pane prezidente?
Joe: Kdo jsi, chlape?
Sekretář: Váš sekretář, pane prezidente.
Joe: Já jsem prezident?
Sekretář: Ano, pane prezidente.
Joe: Nedá se nic dělat. Dobře, přineste tu mapu.
Sekretář mluví do telefonu, přichází snaživá stážistka a nese mapy.
Joe ji vidí a ožije
Joe: Pojď sem, holčičko.
Usmívá se.
Stážistka vyděšeně hledí na sekretáře a další přítomné, hledá zastání. Vidí jen netečné pohledy všech přítomných. Sekretář jí naznačí, aby přistoupila. Ta tak činí.
Joe: Ty máš pěkné vlásky, holčičko…
Vezme její vlasy a přivoní si, chytne ji kolem pasu.
Stážistka vyděšeně vypískne
Sekretář: Pane prezidente, na to teď není čas, musíme dořešit tu situaci s Ruskem a Čínou.
Joe se zamračí a pustí stážistku: Dobře, ale rychle, mám hlad.
Stážistka prchá z oválné pracovny.
Sekretář rozkládá mapu na stole a ukazuje Bidenovi, kde je Rusko, Čína a kde je Berlín a Tchajwan.
Joe: Ale já na žádnou dovolenou nechci. Jdi pryč, smrade!
Sekretář: Pane prezidente, do Berlína ani na Tchajwan teď na dovolenou nikdo z nás nemůže, proto jsme se teď sešli!
Joe podezřívavě: Dobře, dobře, ale já chci jet na dovolenou na Floridu!
Sekretář Pane prezidente, když nebudeme jednat, a to rychle, tak nebudete moci jen na dovolenou ani na Floridu…
Joe vztekle: Já pojedu na dovolenou, kam se mi bude chtít. Třeba na Floridu!
Sekretář: Ne, když tam budou Rusové a Číňani.
Joe: Mně Číňani nevadí, měl jsem čínskou masérku a ta vám uměla… No nic, o tom až po obědě, a můj syn Hunter mi vyprávěl, že ve východní Evropě, myslím, že mluvil o nějaké části Ruska, ano, mluvil o Ukrajině, jsou tam nádherné a šikovné masérky…
Sekretář: Pane prezidente, když nebudeme rychle jednat, hrozí nám masáž od Rusů a Číňanů přímo tady!
Joe: Myslíte jako tady? Tenhle stůl není na takové věci vhodný! Přineste nějaký jiný!
Sekretář: Mluvil jsem obrazně, pokud se nevyřeší tato situace.
Sekretář ukáže na rozložené mapy.
Joe: Já nechci jet někam pryč!
Sekretář: Pane prezidente, když nebudeme jednat, tak budeme MUSET odjet pryč, a to všichni a rychle!
Joe: Dobře, dobře, ty jsi tak umanutý, Huntere!
Sekretář Já nejsem Hunter, to je váš syn! Lyžuje teď v Aspenu!
Joe: Já mám syna? Ach, ano, Hunter, když byl na Ukrajině, tak…
Sekretář: Na to teď není čas, omlouvám se, ale musíme jednat.
Joe: Dobře, dobře, chlape. Tak rychle, mám hlad,
Hillary zapne velkoplošnou televizi na stěně. Naskočí velká mapa světa s vyznačenými krizovými oblastmi a schématickým
znázorněním pohybu ruských a čínských vojsk.
Generál Milley: Zde vidíme stav dnes okolo 9:00 naseho casu. Vidíme že dochází k masivnímu a rychlému postupu…
Joe: Kdo jsi, chlape?
Generál Milley: Jsem váš předseda sboru náčelníků štábů, pane prezidente!
Joe: Vypadám jako bych potřeboval nějaké náčelníky??? Indiány nesnáším. Co to pořád máte s tím prezidentem, chlape!!!
General Milley: Jste náš prezident pane prezidente!
Joe podezřívavě: Určitě???
Joe s vítězoslavným úsměvem dodává: Kdybych byl prezident,tak jsem musel přece kandidovat !!!
Sekretář: Ale vy jste kandidoval, pane prezidente!
Joe: To je pořád řečí… Dobře, dobře, když na tom trváte. Tak k věci,co po mně chcete. Mám hlad.
Generál Milley: Potřebujeme podepsat rozkaz, autorizující nasazení našich vojsk sem a sem (ukazuje na mapě) a vést okamžitě údery tady a tady (ukazuje na mapě).
Joe: Dobře, dobře… Proč ale chceme na ty lidi útočit, ani je neznám!
Generál Milley: Jsou to Rusové a Číňani, pane, napadli naše spojence, protože využili období zmatku, když se řešil proces vašeho zvolení prezidentem!
Joe: Tady ten chlap taky dneska tvrdil, že prezidentem je Trump. Ale moc mu nevěřím.
Sekretář: Bývalý prezident Trump byl zatčen, odsouzen a popraven. Bylo to pro naše dobro.
Joe: Škoda, byl to takový veselý chlapík. Měl jsem ho docela rád.
Generál Milley: Pane, promiňte, ale potřebujeme váš podpis …
Joe: Kdo jste, nic vám podepisovat nebudu. Máte mne za nějakého starého blázna?
Generál Milley: Bez vašeho podpisu ale nemůžeme začít válku.
Joe: My chceme někomu vyhlásit válku?
Generál Milley: Ano. Číně a Rusku.
Joe: Mně Číňani nevadí, měl jsem čínskou masérku a ta vám uměla… No nic, o tom až po obědě, a můj syn Hunter mi vyprávěl, že ve východní Evropě, myslím, že mluvil o nějaké části Ruska, ano mluvil o Ukrajině, jsou tam nádherné a šikovné masérky…
Joe se zamyslí: Už mám vážně hlad.
Hillary laskavým mateřským tónem, který jí ale moc nejde:
Pane prezidente, když podepíšete ty papíry, tak můžete jít na oběd. To vám slibuju!
Joe podezřívavě: Určitě… A proč se u toho tak šklebíte?
Hillary: Usmívám se na vás, pane prezidente.
Joe si ji podezřívavé měří: Já vás odněkud znám!
Hillary: Jsem vaše ministryně, pane prezidente…
Joe naštvaně: Dobrá, dobrá, co je to s váma, lidi? Tak umanuté lidi jsem uz dlouho neviděl.
Sekretář: Viděl jste všechny přítomné včera na úvodním jednání k této krizi, pane.
Joe: No ty, aby sis nepřisadil, chlape, na tebe si budu dávat pozor!
Sekretář: “Jak myslíte, pane prezidente.
Joe: Mám toho dost, dejte mi ty papíry, já je podepíšu, ať můžeme jít jíst. Joe uchopí podané dokumenty.
Zvoní telefon. Sekretář ho zvedne, chvíli poslouchá, pak vypne mikrofon a říká mu: Volá Čína, pane prezidente.
Joe: Já jsem si na oběd žádnou Čínu neobjednal. Dejte sem ty papíry, já vám to podepíšu a jdu na se najíst.
Joe podepíše rozkazy k zahájení 3. světové války a svižným krokem odchází.
“Zvu vás všechny na oběd. Doufám, že nebude Čína.”

Případ “Flynn”

Autor:  leho | dne: May 9, 2020

Zrušení obvinění bývalého Poradce pro národní bezpečnost nastupujícího prezidenta D. Trumpa Michaela Flynna minulý týden způsobilo velký šok v americké politice. Šok ale stěží opodstatněný. Hned od začátku skandálu, který je vlastně jedním z podskandálů vymyšlené konspirace členů administrativy D. Trumpa s Rusy zvané “Russia Gate”, bylo jasné, že se jedná o boudu na bývalého generála spáchanou FBI a Obamovou administrativou.

Co se vlastně stalo? Obamova administrativa po listopadových volbách 2016 těsně před koncem roku vyhostila podstatnou část diplomatického sboru Ruského velvyslanectví ve Washingtonu pod záminkou nezákonného nabourání do počítačů amerických tajných služeb (US expels Russian diplomats over cyber attack allegations). Zdali se jednalo o pouhou záminku či o legitimní čin, to je velké téma samo o sobě. Ale dle faktu, že skutečně velkou škodu na počítačívých sítích amerických tajných služeb a státních institucí způsobila Čína, se přikláním k názoru, že spíše šlo o záminku.

Na téma čínských aktivit si dovolím odbočku. Čínští rozvědčíci se před rokem 2014 úspěšně nabourali do počítačívých sítí Amerického ministerstva obrany (Department of Defense neboli DoD) a stáhli téměř všechna osobní data pracovníků ministerstva včetně vojáků, námořníků a civilních zaměstnanců. Jak to vím? Osobní data mé maličkosti byla totiž rovněž mezi nimi, takže veškeré mé osobní transakce včetně bankovních budou zřejmě doživotně pod dohledem DoD. Nesnaží se zde někdo zakrýt jiné průšvihy, protože jde zde o moc peněz čínských soudruhů? Jelikož k průšvihu došlo během Obamova prezidentství, jednalo by se o konspirační teorii, takže zpět ke generálu Flynnovi.

Generál Flynn ke konci prosince 2016 uskutečnil několik telefonních hovorů s ruským velvyslancem Sergejem Kyslijakem kromě velkého množství jiných telefonátů se zahraničními představiteli a velvyslanci, což je součástí normálního procesu převzetí moci novou administrativou. Hovory tedy byly naprosto legitimní a tématem byla budoucí zahraniční politika Spojených států.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem v listopadu 2016 způsobilo paniku nejen ve veřejném prostoru, kde byl vnímán velkou částí populace jako Oranžová nestvůra, ale i ve vysokých politických kruzích, ovšem z naprosto odlišných důvodů. Jedním z nich byl právě bývalý velitel vojenské rozvědky Defense Intelligence Agency (DIA) v letech 2012-14 generál Michael Flynn.

Během Flynnovy nepříliš dlouhé kariéry velitele DIA se generál stal persona-non-grata kvůli jeho postoji k rodícímu se Islámskému státu a také zde určitě hrála role i znalost pozadí skandálu vraždy amerického velvyslance v Lybii 11. září 2012, který zahrnoval opět další skandál se ztracenými emaily tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clinton na nelegálním serveru instalovaném v její soukromé rezidenci. Takže generál byl z pozice ředitele DIA v podstatě vyhozen v podobě doporučení odchodu do vojenského důchodu, což udělal.

Nebylo by tedy divu, že už jeho pouhé jmenování jako člena nadcházející Trumpovy administrativy způsobilo v tehdejších vládních kruzích velkou paniku. Museli se ho tedy zbavit stůj co stůj. Telefonní rozhovory s ruským velvyslancem koncem roku 2016 poskytly velkou příležitost. Bouda na Flynna byla tedy velmi jednoduchá. Zhruba měsíc po rozhovorech, když už byl několik dní Flynn ve své nové funkci jako poradce prezidenta Donalda Trumpa, poslal na něj ředitel FBI James Comey do Bílého domu pod záminkou nevinného rozhovoru dva své agenty a ti chytili Flynna do jednoduché pasti. Protože kdo si pamatuje detailně jeden z mnoha rozhovorů z doby před měsícem, že ano. Více na Powerlineblogu: Barr Speaks.

Kvůli čemu byl přesně Flynn obviněn? Agenti se ho otázali na telefonní rozhovory měsíc před tím zdali Flynn nenabídl Rusům něco za zrušení sankcí, které byly uvaleny Obamovou administrativou. Flynn řekl, že ne, což nebyla tak docela pravda. On je totiž požádal, aby neprovedli žádná reciproční opatření a to stačilo, i když jim nic nenabídl. Jinými slovy, stačila pouhá šance, že by Rusům Flynn mohl v budoucnosti cokoliv nabídnout. A to je vše. Za tohle byl vyhozen ze svého místa prezidentského poradce a měl jít sedět na pět let do kriminálu. Neuvěřitelné? Ano, Amerika je země nekonečných možností. Detaily skandálu, který je podskandál největšího skandálu historie americké politiky zvaného “Russia Gate”, nabízí ve svých článcích Andrew McCarthy na portálu National Review: Flynn and the Anatomy of a Political Narrative.

Stanné právo je neobhajitelné

Autor:  leho | dne: May 2, 2020

Stanné právo kvůli čínskému viru je neobhajitelné.
 
Zde je srovnání se Španělskou chřipkou a některými ostatními chřipkovými epidemiemi: How US COVID-19 fatalities compare to worst flu seasons
 
Zajímavé srovnání statistik v médiích a CDC (Center for Disease Control):
 

Coronavirus Death Counts Reported by Media Outpace Actual Deaths Reported Per CDC By Nearly 29,000

 
Jeden z nástrojů fašistické levice je omezení přístupu ke komunikaci tak jako to bylo v minulosti s tím rozdílem, že dříve to byl tisk, rádio a televize, dnes se jedná o sociální média:
 

BREAKING: Conservative Superstar CANDACE OWENS Is Suspended from Twitter! – After Challenging Tyrannical Michigan Governor Gretchen Whitmer!

O kole dějin

Autor:  S. R. | dne: April 26, 2020

…aneb Už jste četli Komunistický manifest?
S. R. (Západ, ročník 2., číslo 2., duben 1980, str. 31-32)
 
V jednom z minulých čísel Západu (č. 2., srpen 1979, ročník 1., str. 27-29; pozn. red.), v článku Sázka na kulhavého koně, jsem se pokusil ukázat, že proletariát, tento Marxův spasitel světa, není třídou rostoucí, ale naopak ustupuje z jeviště dějin. Dokonce se změnou životní úrovně ztratil i revolučnost, kterou mu přičítal Karel Marx. Přesto existují lidé, kteří si na Marxe vsadili. Sázka na kulhavého koně proletariátu má však v politice alespoň jeden logický důsledek.
 
Organizace moci v marxisticko-leninském systému je totiž založena na následující jednoduché úvaze: svět se vyvíjí k absolutní ideji komunismu, ať to lidé chtějí nebo ne. V průběhu tohoto vývoje spolu jednotlivé třídy bojují. Některé jsou reakční, snaží se udržet status quo a brzdí rozvoj výroby a společnosti, kde mohou. Jiné třídy jsou pokrokové, rozvíjejí výrobu a vytvářejí nové výrobní a společenské vztahy. Jedinou pokrokovou třídou v současné době je proletariát, a z proletariátu je nejpokrokovější jeho předvoj, strana. Z tohoto důvodu musí mít strana vedoucí úlohu v životě společnosti. Nač pouštět k vládě členy neproletářských stran? Vždyť by se jen snažili otočit kolo dějin zpět, a jen by překáželi. Z hlediska pochopení této logiky je Leonid Brežněv lepším marxistou než pražští reformní komunisté, a vůbec nejlepším marxistou byl Pol Pot a jeho hrdlořezové v Kambodži. Ti totiž vyřešili problém potlačení vykořisťovatelských tříd v zájmu pokroku nejúplněji.
 
Jak se tato základní aplikace marxismu projevuje na životě společnosti, všichni víme. Společnost, řízená marxistickou stranou na základě nesprávného předpokladu, se velmi brzy dostává vůči straně do antagonistického vztahu, který v rámci marxismu není řešitelný. Po polovičatých pokusech, jako bylo Pražské jaro, jednou bude muset dojít k radikální demokratizaci systému, při němž vládnoucí marxistické strany se rozpadnou. Tento antagonistický vztah nevyplývá z nesprávné aplikace správné teorie, nýbrž z logické aplikace nesprávné teorie o jediné pokrokové třídě.
 
Vysvětlení, zda je proletariát pokrokovou třídou nebo ne, bylo v mém předchozím článku neúplné. I když se třída průmyslových dělníků změnila, i když jejich počet klesá, stále ještě by snad mohla vést lidstvo vpřed, dát mu svobodu a stvořit nový, lepší svět. Je také možné, že existuje ještě nějaká jiná třída či vrstva společnosti, která má tuto mesiášskou funkci, zatímco všichni ostatní jen přihlížejí a čekají na spasení. Ale – existuje taková třída?
 
A bychom došli k nějakém u závěru, podívejme se na pravděpodobné příčiny vývoje společnosti. Vývoj společnosti, jak jej vidíme kolem sebe, je vlastně hromaděním větších či menších změn v různých úsecích života. Každý den vznikají nové nápady, objevy, vynálezy v hlavách lidí, uskutečňují se a pozvolna mění svět. To se netýká jen výroby materiálních statků, ale i organizace, kultury, filozofie, vztahu mezi lidmi, opatření vlád, všeho. Jsou tyto nové myšlenky, měnící svět, omezeny jen na třídu proletářů? Byli to výhradně oni, kdo vymysleli kompjůtry i maličké kalkulátory, kdo změnili náš život rozvojem zemědělské výroby, kdo vyřeší problémy energie, rakoviny či paměti, kdo přicházejí s novými myšlenkami, uvádějí je do praxe a rozvíjejí dále? Kdo je v celém tom procesu nejdůležitější, dělník či organizátor výroby, vynálezce či vědec, spotřebitel či distributor, ten, kdo udržuje pořádek či ten, kdo vybírá daně a platí z nich stavbu škol? Ve složitých vztazích moderní společnosti stěží najdeme někoho, či některou třídu, která by si mohla dělat primát a považovat se za vůdce pokroku. Příslušnost k určité třídě nedá nikomu patent na rozum, ani mu nevezme možnost přispívat k tomu, čemu říkáme pokrok společnosti. Takže, v hádkách o to, co bylo dříve, slepice či vejce, a v hádkách o to, která třída je nejdůležitější, je lépe zůstat zcela neutrální. Není třídy, jejíž všichni příslušníci by byli pouze pokrokoví nebo pouze reakční.
 
Před časem Eugen Loebl formuloval teorii o tom, že hlavním (vůbec) v rozvoji výroby a společnosti je vědecké poznání. Vědecké poznání, přetvořené v praktické výrobní procesy, způsobuje technický pokrok, rozvoj blahobytu a sociální změnu. Nazývá tuto funkci vědeckého poznání lukroaktivitou vědy. Tento názor je nepochybně správný. Existují giganti ducha, kteří rozšiřují naše poznání světa a tím ovlivní další vývoj. Ovšem, je třeba uvažovat dále. Lukroaktivita vědy je uskutečňována díky lukroaktivitě ostatních povolání, dělníků, organizátorů a distributorů, vlády, finančníků a právníků, a také učitelů, snílků, spisovatelů a filozofů. Neexistuje přesná rozdělovači čára mezi vědci a těmi ostatními. Myslící lidé ve všech povoláních, třídách a sociálních skupinách používají nejen objevů vědy, ale i vlastní vynalézavosti, vlastního mozku k tomu, aby měnili svět. Proces lidského poznání závisí na vědomé činnosti miliónů lidských myslí, reagujících na okolí a měnících svůj úsek skutečnosti. Nic není zbytečné, vše přispívá k obrovské životní zkušenosti, kterou lidstvo nahromadilo během své existence. Každého dne k ní přidává a bude přidávat až do konce svého času.
 
Toto je ale v přímém protikladu k teorii a praxi marxismu-leninismu, který uznává pouze jednu třídu za pokrokovou, a ostatní za nepotřebné, nebo přímo škodlivé. Máme zde tedy dva přístupy k řešení zdrojů a příčin vývoje: jeden je ten, že všichni lidé jsou užiteční nezávisle na třídní příslušnosti, a všichni mají právo se podílet na výtěžku práce a rozhodovat o něm. Nazvěme tento názor humanisticko-demokratickým. Humanistickým proto, že přidává další charakteristiku ke spirituálním a morálním aspektům osobnosti člověka, a demokratickým proto, že demokracie má cenu jen tehdy, když každému člověku přiznáme jeho plnou hodnotu, bez ohledu na třídu a původ.
 
Druhý přístup je ten, že jen příslušníci jedné třídy jsou užiteční, ostatní jsou hmyz k zašlápnutí, nad kterým oko nezapláče a k ničemu nejsou, nebo jsou svedeni, nesvéprávní, prostě hlupáci, kteří potřebují vedení. Takových systémů je dost. Především je to samozřejmě marxismus. I jiné “nové třídy”, manažeři, duševní pracovníci a jiní jsou občas nabízeni jako náhrada proletariátu. Jestliže připustíme, že jen jediná třída je vedoucí, pak opouštíme v podstatě principy demokracie, a rozdíl mezi marxismem a demokracií nám mizí. To se kupř. stalo i mnohým z Nových francouzských filozofů, kteří sice zavrhli komunismus, ale nenabízejí místo něj nic jiného. Bernard-Henri Lévy v Barbarství s lidskou tváří končí pesimisticky: “Ponurý, mrazivý vítr vane světem a mění jej v kámen. Vítr z Východu nebo vítr ze Západu? Nevím, ztratil jsem svůj kompas a mapy. Kapitalismus nebo socialismus? Tato otázka neznamená mnoho. Otroci žijí, stárnou a umírají… Páni také stárnou, a jejich upřené temné oči zahalují člověka temnotou. Když se kola historie zastavila, a budoucnost nic neslibuje, krysy jako my sedí v koutku rozvalin a čekají na mír…” Logicky.
 
Mezi názorem demokratickým a elitistickým není příbuznosti. Jeden nemůže být naroubován na druhý. Lidé nemohou být zároveň demokraty a marxisty. Jestliže to tvrdí, lžou si sami do kapsy.
 
To vše, co tu bylo řečeno, má mnoho dalších důsledků. Jedním z nich je ocenění význam u lidského intelektu, podnikavosti a zvědavosti ve vývoji společnosti. Jen taková společnost je pokroková, která těchto vlastností lidí používá a dává lidem možnost své nápady realizovat bez zbytečných omezení. Lidská tvořivost potřebuje pro své plné uplatnění ovšem nejvyšší míru svobody, zaručenou systémem lidských práv, včetně práva podnikat a prosazovat své názory i proti byrokratickému systému. Každá nová generace chce změnit svět, a má k tomu dostat příležitost. Jen to vede ke změně, k vývoji. Není náhodou, že v socialistických zemích vládnou starci, kteří stěží přečkají hodinovou schůzi bez usnutí. T a m není nutnost změny, n a opak, každá změna tam narušuje stabilitu.
 
Z toho dále logicky vyplývá, že osobní svoboda a všechna práva s ní spojená nejsou jen teoretickou fikcí filozofů a radikálních studentů. Jsou hlavně a především nejdůležitější podmínkou pokroku a rozvoje současného světa. Člověk je pro společnost nejužitečnější, když může svobodně myslet a podle toho jednat.
 
Touto kritikou mířím především na systém reálného socialismu, který chronicky nevyužívá tohoto nejcennějšího zdroje vývoje a pokroku. Iniciativa lidí je tam podezřelá, protože narušuje stabilitu a vnáší do systému “anarchii” . Cokoli vznikne mimo centralisticky řízenou stranu, nositelku pokroku, a jí řízený aparát, je nepokrokové a škodlivé. Vlastně to ani nesmí vzniknout. Toto je ovšem základní rozpor marxisticko-leninských sociálních systémů. Demokratické svobody jsou nutné pro další rozvoj společnosti i pro účelnou reakci společnosti na měnící se podmínky naší planety. Na druhé straně však snaha spojit demokratické svobody s marxisticko-leninským systémem držení moci je marná, protože by musela vést ke změně charakteru moci i základní filozofie dějin. Jejich problémy jsou proto neřešitelné.

Pár poznámek k číně

Autor:  leho | dne: April 24, 2020

Mám na mysli čínský virus, jinak zvaný corona nebo politicky správně COVID-19. Především je nutno si uvědomit, že název “corona” nebo COVID-19 se používá proto, aby se na nás nezlobili čínští soudruzi. Přeci jenom mají velkou moc a neměli by se dráždit.
 
Pro mne je v součastnosti nepodstatné, kolik lidí je na celém světě nakaženo a kolik zemřelo. Je už totiž nějaký ten týden jasné, že se nejedná o pandemii jakou byla španělská chřipka v letech 1918 až 1919.
 
Připomeňme si tedy španělskou chřipku ve srovnání s tou dnešní epidemií. Shrnutí na The Weather Channel v článku The Pandemic that Killed 50 Million považuji za jedno z nejlepších.
 

Španělská chřipka v Bostonu roku 1918

 
Během epidemie španělské chřipky se nakazilo na celém světě 500 milionů, což byla celá třetina celosvětové populace, a zemřelo 50 milionů lidí, možná i dvakrát tolik. V USA zemřelo 675 tisíc lidí z celkové populace něco přes 100 milionů.
 
K dnešnímu dni na čínský virus zemřelo na celém světě 195 tisíc lidí z celkového počtu 2.8 milionu nakažených. Na světě žije nyní zhruba 7.7 miliard lidí, takže nakažených čínským virem je celkem 0.3% z celkové populace a z těch 0.3% nakažených zemřelo zhruba 7%.
 
To jsou celosvětová čísla. A jak celosvětové statistiky čínského viru si vedou v porovnání s místními statistikami řekněme v okresu, kde žiji? Okres se jmenuje Contra Costa County a je v Kalifornii. Statistiky jsou uvedeny na webu Contra Costa Health Services. K dnešnímu dni máme celkem 786 nakažených, z nichž 32 zemřelo a 32 je hospitalizováno. V našem okresu žije 1.154 milionu lidí.
 
Má cenu se zabývat celosvětovými statistikami? Čísla jsou přeci velká! A lidé se bojí a tak kapitulují před moudrými politiky, kteří se o ně tak dobře starají. Oni se starají tak, že zítřejší svět nepoznáme. Optimistické odhady ekonomických předpovědí se pohybují v číslech Velké hospodářské krize z 30. let minulého století.
 
A o té krizi zase někdy příště, protože to je také problém, když lidé neznají vlastní historii. Ne, z krize Ameriku nevyvedl žádný moudrý vůdce, jak se někdy o FDR tvrdí. On nebyl moudrý, on byl hodně a hodně hloupý a hlavně kvůli němu krize byla opravdu Velká. Ještě o té krizi uvedu, že v USA trvala dlouhých 30 let, jelikož to bylo až v roce 1959, kdy konečně Dow Jones vystoupala na úroveň z období před krachem v říjnu 1929. Ale o tom opravdu až někdy příště…