Reply To: Jirka Mikin – Bílina

[Kahulak]

Mikine, Mikine, ty se propadas do cim dal hlubsi dusevni temnoty, ja si te pamatuju jako normalniho kluka z brnensky osady Mesicni udoli a tak premejslim, co se se ti v zivote stalo, ze takhle trpis. Nekdy se takhle projevujou krivdy z detsvi, mozna, ze jsi byl ve skole votloukanek a terc posmechu, nebo te mozna maminka dostatecne nechovala, kdyz jsi byl miminko, mozna, ze te zapomela pohladit po hlave rict ti, ze te ma rada, mozna, ze mas trauma se sexualni orientaci a nemuzes najit dvere vod skrine, aby jsi z ni vykouk, to jsou jenom moje dohady, to neni nic co by platilo, ale je to to, co mne napada, kdyz vidim takovou temnotu a ublizenost. Pomoc skutecne existuje a funguje, a to i “on line”! Taky nedovedu pochopit, proc te trapi president jinyho statu, kterej na tebe nema jinej vliv nez ekonomickej, a ten je za celou tu dobu co Trumf uklizi v Bily Chalupe velice pozitivni, me by se na rozdil vod toho Fidelovyho bastarda v Ottawe, a co je stejne temna duse jako ty a kteryho jsi tutove volil, nekdo takovej libil tady u nas v Kanadovicich. Zpatky k ty tvoji temnote, nemohl jsem si pomoct a precet si ty tvoje vykriky a u toho mi mane prisla na mysl slova moji nesmirne moudry a citlivy maminky – “synku vis, laska a soucit jsou nutnosti, nikoliv prepychem, bez nich lidskost nemuze prezit”. Snad pro tyhle maminciny slova a nejenom ty, ale i spoustu dalsich, jsem schopnej vetsinu myho zivota prijmout muj stin a usmirit se s nim s vedomim, ze muzu ignorovat zlo, ale nemuzu a nechci bejt slepej k dobru.

Mikine, tohle je jeden uzasnej pribeh v knizce Evangelium svatyho lotra, kterou napsal Guy Gilbert, tak mi to nedalo a vobtisknul jsem to sem pro tebe, zkus si to precist:
Jeden dvacetiletý mladík pošpinil své rodiče. Šlo o záležitost, která rodičům zničila pověst. A otec řekl Janovi, který se špatně zachoval: “Jane, vypadni! A už se sem nikdy nevracej!”
A tak Jan odešel, cítil se zničený, ale odešel. O několi týdnů později ho začaly sžírat výčitky a řekl si: “Já jsem opravdu špína a darebák, musím tátu požádat o odpuštění.” Ale měl takový strach, že ho otec vyhodí z domu, že mu raději napsal: “Tati, opravdu jsem vás pošpinil, žádám tě za odpuštění. Chtěl bych se vrátit domů. Píšu ti, ale nedám sem adresu. Moc se bojím, že řekneš ne. Jestli mi odpustíš, pověs bílý šátek na jabloň před domem, prosím Tě. Víš, myslím tu alej jabloní před domem. Pověs bílý šátek na poslední jabloň.”
Za nějaký čas řekl svému bratrovi a příteli Markovi: “Prosím tě, Marku, pojď se mnou. Musím to vědět. Uděláme to takhle. Odvezu tě až domů. Pět set metrů od domu převezmeš řízení, já si sednu vedle tebe na místo spolujezdce. Zavřu oči. Ty pomalu projedeš alejí. Zastavíš. Když tam bude bílý šátek, půjdu domu…Když ne, už se nikdy nevrátím.” Jak řekli, tak udělali. Pět set metrů od domu předal Jan volant Markovi, posadil se na místo spolujezdce, zavřel oči a auto pomalu projelo alejí jabloní až k poslední jabloni před domem. A Jan se se zavřenýma očima zeptal Marka: “Prosím tě Marku, jsi můj kamarád a bratr, řekni mi, jestli táta pověsil na jabloň před domem bílý šátek!” A Marek mu odpověděl: “Ne, Jane, není tu šátek na jabloni před domem, jsou jich tu stovky po celé aleji…”
K tomu nelze nic dodat, snad jen to, at jsi Mikine milosrdny, snasenlivy, laskavy a schovivavy a at se ti to v srdci hemzi bilejma satkama. To ti skutecne umozni navrat z temnoty osamelosti do svetla zivota Pokoj a Dobro. Kahulak