Kovidové cestování, díl 2.

Autor:  leho | dne: December 20, 2020

Než jsem ale s obludou v podobě Škoda Kodiaq vyjel z parkoviště, zdálo se mi, že cuká volant a slyším podivné klapání jako kdyby byly prasklé gumové botičky na ložiskových kloubech v přední nápravě. Párkrát jsem objel parkoviště, zpátky k přepážce se mi nechtělo. Po druhém okruhu jsem už nic neslyšel, kouknul pod auto, botičky vypadaly v pořádku a cukání ve volantu jsem také nepociťoval. No, snad to byly nerovnosti na povrchu a kamínek v pneumatice, auto skoro nové, najeto necelých 30 tisíc kilometrů, takže nemá nárok na nějaký závažný defekt.

Vymotal jsem se z letiště a po asi 10 minutách na čtyřproudové silnici jsem našel místo k zastávce na zaktivování příjmu zdejší mobilní sítě a nastavil si Google Maps abych trefil do Prahy. To se mi podařilo. Škodovka Kodiaq jela dobře, ale když mi tachometr ukazoval přes 180km/hod, byla poněkud nestabilní. No, dobrý, stejně byl v neděli v poledne celkem provoz, tak jsem zas takovým fofrem jet ani nemohl. Němci většinou buď šetří benzín, nebo jezdí auty s litrovými a i menšími motory, takže se šourají maximálně stodvacítkou nehledě na to, že úseků s neomezenou rychlostí je na německých autobánech už pomálu. Později mi bylo řečeno, že Kodiaq měl defekt v podobě nevyvážených kol. Po 30 tisících km? Nojo, holt pořád je to více či méně české auto.

Po asi hodině jsem se ocitl na dálnici A6 k českému Rozvadovu, kde jsem jel naposledy v roce 1996, když jsem dosluhoval v US Army na dnes již uzavřené základně Rhein-am-Main ve Frankfurtu. Jelo se už lépe, dálnice skoro prázdná, tu a tam kamion nebo osobní auto s českou značkou. Jel jsem tedy správným směrem. Udělal jsem zastávku na nutné telefonní hovory s maminkou a mými domácími, abych je informoval, že jsem překonal všechny nástrahy a že skutečně je možno v této podivné době cestovat. Zakrátko jsem míjel informační ceduli nedaleké benzínky a o možnosti zakoupení dálničních známek na českou dálnici. Myslel jsem si, že jde o poslední německou pumpu, kde jsou rovněž známky k dostání. Ale šlo o mýlku, pumpa byla hned za čárou v Česku. Zastavil jsem a koupil si tedy měsíční dálniční známku. Když jsem si známku nalepil na přední sklo, napadlo mne, že kromě typicky nerudné české pokladní ještě něco bylo na koupi známky neobvyklého. Ano, bylo tomu tak! Paní NEMĚLA NÁHUBEK! Byla za sklem, ale stejně. Takže dobrý, zase se cítím jako člověk!

Hranici jsem překročil bez problémů, žádné kontroly na čínský virus či něco podobného. Do Prahy jsem dorazil bez jakékoliv mimořádné události už v půl třetí odpoledne, kde jsem byl srdečně přivítán mými domácími. Po krátkém přivítání v podobě nutného občerstvení jsem se ubytoval a hned seběhl z Cibuleckého kopce a vyběhl na kopec Na Hřebenkách za maminkou. A to se mi pak nevyplatilo, jelikož nejsem zvyklý běhat z kopce a do kopce, takže téměř týden jsem si léčil namožené svalstvo.

Dva týdny uběhly jak voda. Absolvoval jsem kromě setkání s maminkou rovněž setkání s mými spolužáky ze Strojní fakulty, kde jsem strávil dva semestry před mým útěkem za kopečky. Úplnou náhodou mne totiž kontaktoval jeden z nich, když si na mne vzpomněl a brouzdal Internetem a našel moji webku https://kulisek.org. Já jsem sice na své nedlouhé působení na fakultě nezapomněl, ale měl jsem obavy, jestli třeba nebyli spolužáci popotahováni StB, což se nakonec ukázalo, že nebyli. Bylo to tedy velmi šťastné shledání a sešlo se nás nemnoho zřejmě také kvůli kovidovému neštěstí. Nejméně ještě jeden by přijel, ale byl uvězněn na služebním pobytu v Číně. Co bylo ale naprosto skvělé, že jsem se dozvěděl o některých svých aktivitách po útěku, na které jsem už zapomněl a ty samy o sobě by vydaly alespoň jeden samostatný článek.

Zbytek mého pobytu proběhl tedy celkem relativně v pohodě s důrazem na termín “relativně”. Ona se totiž začala zhoršovat kovidová situace a v pátek před odezdem byl drasticky omezen provoz restaurací a jídelen, takže k dalšímu plánovanému setkání jinými spolužáky tentokrát z devítiletky už nedošlo. A co hůř, v televizi se objevovaly zprávy o kontrolách na hranicích z Německem, odkud jsem odlétal v neděli. Trnul jsem, zdali uvíznu na rodné hroudě či nikoliv. Nakonec jsem ale neuvízl. V neděli asi v šest ráno jsem přejel liduprázdnou hranici a odlet opět z téměř liduprázdného letiště duchů už byl bez problémů.