O kole dějin
Autor: S. R. | dne: April 26, 2020
…aneb Už jste četli Komunistický manifest?
S. R. (Západ, ročník 2., číslo 2., duben 1980, str. 31-32)
V jednom z minulých čísel Západu (č. 2., srpen 1979, ročník 1., str. 27-29; pozn. red.), v článku Sázka na kulhavého koně, jsem se pokusil ukázat, že proletariát, tento Marxův spasitel světa, není třídou rostoucí, ale naopak ustupuje z jeviště dějin. Dokonce se změnou životní úrovně ztratil i revolučnost, kterou mu přičítal Karel Marx. Přesto existují lidé, kteří si na Marxe vsadili. Sázka na kulhavého koně proletariátu má však v politice alespoň jeden logický důsledek.
Organizace moci v marxisticko-leninském systému je totiž založena na následující jednoduché úvaze: svět se vyvíjí k absolutní ideji komunismu, ať to lidé chtějí nebo ne. V průběhu tohoto vývoje spolu jednotlivé třídy bojují. Některé jsou reakční, snaží se udržet status quo a brzdí rozvoj výroby a společnosti, kde mohou. Jiné třídy jsou pokrokové, rozvíjejí výrobu a vytvářejí nové výrobní a společenské vztahy. Jedinou pokrokovou třídou v současné době je proletariát, a z proletariátu je nejpokrokovější jeho předvoj, strana. Z tohoto důvodu musí mít strana vedoucí úlohu v životě společnosti. Nač pouštět k vládě členy neproletářských stran? Vždyť by se jen snažili otočit kolo dějin zpět, a jen by překáželi. Z hlediska pochopení této logiky je Leonid Brežněv lepším marxistou než pražští reformní komunisté, a vůbec nejlepším marxistou byl Pol Pot a jeho hrdlořezové v Kambodži. Ti totiž vyřešili problém potlačení vykořisťovatelských tříd v zájmu pokroku nejúplněji.
Jak se tato základní aplikace marxismu projevuje na životě společnosti, všichni víme. Společnost, řízená marxistickou stranou na základě nesprávného předpokladu, se velmi brzy dostává vůči straně do antagonistického vztahu, který v rámci marxismu není řešitelný. Po polovičatých pokusech, jako bylo Pražské jaro, jednou bude muset dojít k radikální demokratizaci systému, při němž vládnoucí marxistické strany se rozpadnou. Tento antagonistický vztah nevyplývá z nesprávné aplikace správné teorie, nýbrž z logické aplikace nesprávné teorie o jediné pokrokové třídě.
Vysvětlení, zda je proletariát pokrokovou třídou nebo ne, bylo v mém předchozím článku neúplné. I když se třída průmyslových dělníků změnila, i když jejich počet klesá, stále ještě by snad mohla vést lidstvo vpřed, dát mu svobodu a stvořit nový, lepší svět. Je také možné, že existuje ještě nějaká jiná třída či vrstva společnosti, která má tuto mesiášskou funkci, zatímco všichni ostatní jen přihlížejí a čekají na spasení. Ale – existuje taková třída?
A bychom došli k nějakém u závěru, podívejme se na pravděpodobné příčiny vývoje společnosti. Vývoj společnosti, jak jej vidíme kolem sebe, je vlastně hromaděním větších či menších změn v různých úsecích života. Každý den vznikají nové nápady, objevy, vynálezy v hlavách lidí, uskutečňují se a pozvolna mění svět. To se netýká jen výroby materiálních statků, ale i organizace, kultury, filozofie, vztahu mezi lidmi, opatření vlád, všeho. Jsou tyto nové myšlenky, měnící svět, omezeny jen na třídu proletářů? Byli to výhradně oni, kdo vymysleli kompjůtry i maličké kalkulátory, kdo změnili náš život rozvojem zemědělské výroby, kdo vyřeší problémy energie, rakoviny či paměti, kdo přicházejí s novými myšlenkami, uvádějí je do praxe a rozvíjejí dále? Kdo je v celém tom procesu nejdůležitější, dělník či organizátor výroby, vynálezce či vědec, spotřebitel či distributor, ten, kdo udržuje pořádek či ten, kdo vybírá daně a platí z nich stavbu škol? Ve složitých vztazích moderní společnosti stěží najdeme někoho, či některou třídu, která by si mohla dělat primát a považovat se za vůdce pokroku. Příslušnost k určité třídě nedá nikomu patent na rozum, ani mu nevezme možnost přispívat k tomu, čemu říkáme pokrok společnosti. Takže, v hádkách o to, co bylo dříve, slepice či vejce, a v hádkách o to, která třída je nejdůležitější, je lépe zůstat zcela neutrální. Není třídy, jejíž všichni příslušníci by byli pouze pokrokoví nebo pouze reakční.
Před časem Eugen Loebl formuloval teorii o tom, že hlavním (vůbec) v rozvoji výroby a společnosti je vědecké poznání. Vědecké poznání, přetvořené v praktické výrobní procesy, způsobuje technický pokrok, rozvoj blahobytu a sociální změnu. Nazývá tuto funkci vědeckého poznání lukroaktivitou vědy. Tento názor je nepochybně správný. Existují giganti ducha, kteří rozšiřují naše poznání světa a tím ovlivní další vývoj. Ovšem, je třeba uvažovat dále. Lukroaktivita vědy je uskutečňována díky lukroaktivitě ostatních povolání, dělníků, organizátorů a distributorů, vlády, finančníků a právníků, a také učitelů, snílků, spisovatelů a filozofů. Neexistuje přesná rozdělovači čára mezi vědci a těmi ostatními. Myslící lidé ve všech povoláních, třídách a sociálních skupinách používají nejen objevů vědy, ale i vlastní vynalézavosti, vlastního mozku k tomu, aby měnili svět. Proces lidského poznání závisí na vědomé činnosti miliónů lidských myslí, reagujících na okolí a měnících svůj úsek skutečnosti. Nic není zbytečné, vše přispívá k obrovské životní zkušenosti, kterou lidstvo nahromadilo během své existence. Každého dne k ní přidává a bude přidávat až do konce svého času.
Toto je ale v přímém protikladu k teorii a praxi marxismu-leninismu, který uznává pouze jednu třídu za pokrokovou, a ostatní za nepotřebné, nebo přímo škodlivé. Máme zde tedy dva přístupy k řešení zdrojů a příčin vývoje: jeden je ten, že všichni lidé jsou užiteční nezávisle na třídní příslušnosti, a všichni mají právo se podílet na výtěžku práce a rozhodovat o něm. Nazvěme tento názor humanisticko-demokratickým. Humanistickým proto, že přidává další charakteristiku ke spirituálním a morálním aspektům osobnosti člověka, a demokratickým proto, že demokracie má cenu jen tehdy, když každému člověku přiznáme jeho plnou hodnotu, bez ohledu na třídu a původ.
Druhý přístup je ten, že jen příslušníci jedné třídy jsou užiteční, ostatní jsou hmyz k zašlápnutí, nad kterým oko nezapláče a k ničemu nejsou, nebo jsou svedeni, nesvéprávní, prostě hlupáci, kteří potřebují vedení. Takových systémů je dost. Především je to samozřejmě marxismus. I jiné “nové třídy”, manažeři, duševní pracovníci a jiní jsou občas nabízeni jako náhrada proletariátu. Jestliže připustíme, že jen jediná třída je vedoucí, pak opouštíme v podstatě principy demokracie, a rozdíl mezi marxismem a demokracií nám mizí. To se kupř. stalo i mnohým z Nových francouzských filozofů, kteří sice zavrhli komunismus, ale nenabízejí místo něj nic jiného. Bernard-Henri Lévy v Barbarství s lidskou tváří končí pesimisticky: “Ponurý, mrazivý vítr vane světem a mění jej v kámen. Vítr z Východu nebo vítr ze Západu? Nevím, ztratil jsem svůj kompas a mapy. Kapitalismus nebo socialismus? Tato otázka neznamená mnoho. Otroci žijí, stárnou a umírají… Páni také stárnou, a jejich upřené temné oči zahalují člověka temnotou. Když se kola historie zastavila, a budoucnost nic neslibuje, krysy jako my sedí v koutku rozvalin a čekají na mír…” Logicky.
Mezi názorem demokratickým a elitistickým není příbuznosti. Jeden nemůže být naroubován na druhý. Lidé nemohou být zároveň demokraty a marxisty. Jestliže to tvrdí, lžou si sami do kapsy.
To vše, co tu bylo řečeno, má mnoho dalších důsledků. Jedním z nich je ocenění význam u lidského intelektu, podnikavosti a zvědavosti ve vývoji společnosti. Jen taková společnost je pokroková, která těchto vlastností lidí používá a dává lidem možnost své nápady realizovat bez zbytečných omezení. Lidská tvořivost potřebuje pro své plné uplatnění ovšem nejvyšší míru svobody, zaručenou systémem lidských práv, včetně práva podnikat a prosazovat své názory i proti byrokratickému systému. Každá nová generace chce změnit svět, a má k tomu dostat příležitost. Jen to vede ke změně, k vývoji. Není náhodou, že v socialistických zemích vládnou starci, kteří stěží přečkají hodinovou schůzi bez usnutí. T a m není nutnost změny, n a opak, každá změna tam narušuje stabilitu.
Z toho dále logicky vyplývá, že osobní svoboda a všechna práva s ní spojená nejsou jen teoretickou fikcí filozofů a radikálních studentů. Jsou hlavně a především nejdůležitější podmínkou pokroku a rozvoje současného světa. Člověk je pro společnost nejužitečnější, když může svobodně myslet a podle toho jednat.
Touto kritikou mířím především na systém reálného socialismu, který chronicky nevyužívá tohoto nejcennějšího zdroje vývoje a pokroku. Iniciativa lidí je tam podezřelá, protože narušuje stabilitu a vnáší do systému “anarchii” . Cokoli vznikne mimo centralisticky řízenou stranu, nositelku pokroku, a jí řízený aparát, je nepokrokové a škodlivé. Vlastně to ani nesmí vzniknout. Toto je ovšem základní rozpor marxisticko-leninských sociálních systémů. Demokratické svobody jsou nutné pro další rozvoj společnosti i pro účelnou reakci společnosti na měnící se podmínky naší planety. Na druhé straně však snaha spojit demokratické svobody s marxisticko-leninským systémem držení moci je marná, protože by musela vést ke změně charakteru moci i základní filozofie dějin. Jejich problémy jsou proto neřešitelné.