Případ generála Vlasova

Autor:  leho | dne: April 23, 2022

1. KŘIŽOVATKY

Stalo se to v srpnu 1941, poblíž Mogileva., zhruba dva měsíce po vypuknutí války. Na štáb velitele týlového prostoru skupiny armád Mitte generála pěchoty hraběte von Schenckendorffa přivedli sovětského důstojníka, který prohlásil, že ho posílá major Kononov, velitel 436. pluku 155. střelecké divize. Odevzdal generálovi dopis, v němž Kononov nabízel, že přejde se svými vojáky na německou stranu pod podmínkou, že mu bude umožněno bojovat proti bolševismu. Generál už poznal obětavost a statečnost rudoarmějců. Majorova nabídka ho překvapila. Vzkázal, že souhlasí.

Major Ivan Nikitič Kononov, osmatřicetiletý donský kozák, absolvent vojenské akademie, člen strany od roku 1927, účastník finské války, nositel Řádu rudého praporu, nařídil svým vojákům, kteří jako zadní voj kryli ústup divize, aby nastoupili do čtverců po rotách a praporech.

„Vojáci?” zvolal, „rozhodl jsem se přejít na druhou stranu fronty. Konečně’ se nám‚kozákům nabízí příležitost postavit se proti bolševismu, který pošlapal staletá kozácká práva. Kdo z vás chce jít se mnou, ať vystoupí a zařadí se vpravo. Nikoho nenutím. Každý ať se rozhodne podle své vůle.”

Řady se rozhlučely. Někteří smýšleli stejně jako Kononov. Jizvy na duších z dob občanské války a kolektivizace se jim ještě nezhojily. Skrytá nenávist vyvřela. Plukovní komisař Pančenko byl zděšen. Někteří váhali: odejít, nebo zůstat? Jejich morálka byla po zmatcích a strázních uplynulých týdnů otřesena. Pochybnosti jim hryzaly v mozku. Sovětský svaz se hroutí, má cenu ještě bojovat? Nebude přece jen lepší přidat se k vítězům a obnovit s jejich pomocí staré pořádky, které bolševici zrušili?

Většina pluku nakonec přešla 22. srpna 1941 s majorem Kononovem na německou stranu. Prozatím byli umístěni ve zvláštním zajateckém táboře, zřízeném v bývalé zbrojní to­várně v Osinovce.

Schenckendorff si zavolal Kononova:

„Co váš přimělo k tomuto rozhodnutí?”

„Jsem kozák a nenávidím bolševismus,” odpověděl Kononov vášnivě. „Chci bojovat proti Stalinově vládě.”

Schenckendorff si zvědavě prohlížel ramenatého muže ve vyrudlé gymnasťorce a vjezdeckých kalhotách zasunutých do zaprášených holínek.

„Chtěl jsem přejít frontu už loni ve Finsku, ale nebyla příležitost, až teď …” ozval se Kononov do ticha. „Nejsem sám, kdo takhle uvažuje.”

Generál se zamyslel. Co s těmi lidmi? Operační důstojník major von Kraewel se přimlouval:

„Kononov žádá, abychom mu umožnili bojovat. Chce postavit kozácký pluk. Myslím, že by se mu měla dát příležitost.”

Generál mlčky přikyvoval. Sám o tom uvažoval již delší dobu. Kozáci budou jistě bojovat jako čerti. Spálili za sebou mosty, nic jiného jim nezbývá. Proč nešetřit drahocennou německou krev?

„Zkusme to,” řekl. „Zorganizujeme z nich jezdecký pluk.“

Nasadíme ho zatím k ochraně silničních a železničních spojů. Uvidíme, jak se budou činit. Kononova můžeme povýšit na podplukovníka a udělat ho velitelem. Kozáci mu důvěřují.”

„Ano, pane generále,” souhlasil vřele von Kraewel. „To je výtečné řešení. Kononov bude jistě spolehlivě pinit svůj úkol.”

Během několika týdnů vznikl kozácký jezdecký pluk 600 pod velením podplukovníka Kononova. Podle von Schenckendorffových předpokladů ve strážní službě vynikal mimořádnou horlivostí.

Nebyl to zdaleka jediný případ, kdy německým okupantům nabízeli své služby zapřisáhlí odpůrci komunismu. Patřil k nim i Bronislav Kaminskij, okresní starosta v Lokoti. Nejenže se s vervou ujal správy kraje, zorganizoval zásobování a uvedl do chodu školství, ale navíc na vlastní pěst postavil oddíly vyzbrojené sovětskými zbraněmi. V oblasti Lokotě, městečka ležícího na východním okraji brjanských lesů, tvrdě zlikvidoval partyzánské skupiny, které se tu soustřeďovaly.

Kaminskij hořel nesmiřitelnou nenávistí ke všemu, co bylo sovětské. Před lety ho orgány NKVD zatkly a poslaly na dlouhou dobu do trestaneckého tábora na Sibiř. Trest mu byl po nějakém čase změněn na nucený pobyt v Lokoti. Příchod Němců uvítal Kaminskij jako osvobození a ochotně se jim upsal tělem i duší.

Velitel německé 2. tankové armády generál Schmidt, který se doslechl o kaminského iniciativě, vysoce ocenil jeho zásluhy, pozval ho do svého štábu a o své vůli, aniž kohokoliv požádal o souhlas, svěřil mu správu dalších okresů. Přiznal mu přitom titul generálmajora s pravomocí organizovat v jeho rozlehlé správní oblasti vlastní armádu pod názvem Ruská osvobozenecká lidová armáda (RONA). Poskytl mu pro ten účel kořistní sovětskou výzbroj včetně dělostřelectva a tanků. Novopečený generál Kaminskij, opojený strmým vzestupem s(ré moci, založil i vlastní politickou stranu s programem, který byl zmatenou směsí fašismu a socialismu. Generál Schmidt, který v Kaminském spatřoval svůj vlastní úspěch, snaživě sepsal v září 1941 memorandum „O možnostech potírání bolševického odporu zevnitř”. Podrobně v něm vyložil své zkušenosti z Lokotě. Nedočkal se však žádného ocenění. Nadřízené instance jeho spisu nevěnovaly pozornost.

Přibližně v téže době skupina aktivistů, která se ujala městské správy ve Smolensku, vypravila deputaci k veliteli skupiny armád Mitte polnímu maršálu von Bockovi. S hlubokými úklonami a s poníženou zdvořilostí představitelé města odevzdali maršálovi cenný dar, historické dělo Napoleonovy armády. Zároveň požádali o doručení pozdravné petice vůdci německého národa Adolfu Hitlerovi. Obsahovala žádost, aby ve Smolensku byla ustavena vláda Rusů, kteří jsou připraveni spolu s německými jednotkami bojovat proti Stalinově vládě.

Maršál, který nevynikal žádným zvláštním politickým rozhledem, petici odeslal do vůdcova hlavního stanu, aniž se zajímal o její vyřízení. Neměl konečně ani čas zjišťovat, kde uvázla odpověď nejvyšších míst. Začala bitva u Moskvy a polní maršál von Bock měl plnou hlavu jiných starostí.

Jeho operační důstojník plukovník von Tresckow však hned při návštěvě představitelů smolenské městské správy uložil hauptmannu Strik—Strikfeldtovi, tlumočníkovi přidělenému štábu skupiny armád, aby zpracoval návrh organizace ruské osvobozenecké armády. V říjnu 1941 ho spolu se zpravodajským důstojníkem Gersdorffem předložil maršálovi. Plán počítal s dvousettisícovou ruskou armádou bez letectva, přičemž pro jistotu vždy za třemi ruskými divizemi měla být rozmístěna jedna divize německá. Plán současně doporučoval uznat smolenskou protibolševickou vzdorovládu.

Vrchní velitel pozemního vojska polní maršál von Brauchitsch postoupil plán ,polnímu maršálu Keitelovi. Čas plynul, odpověď nepřicházela. Smolenská městská správa ji marně urgovala. Teprve v polovině listopadu přišlo z hlav­ního stanu Keitelovo rozhodnutí: „Politické věci zásadně skupině armád nepřísluší.”

Hauptmann Strik—Strikfeldt, pětačtyřicetiletý baltský Němec, kdysi chodil do školy v Petrohradě a za 1. světové války sloužil jako mladý důstojník v carské armádě. Ovládal tedy dokonale ruský jazyk. Mezi válkami pracoval v Rize jako zástupce britské průmyslové firmy. Po připojení baltských republik k Sovětskému svazu přesídlil do Německa. Pro své jazykové znalosti byl povolán do armády k tlumočnické práci. Nenáviděl bolševismus, ale měl upřímně rád Rusy. Bylo mu proto velice trapně, když smolenským radním překládal slova náčelníka štábu pozemního vojska generála Greiffenberga, který jim s diplomatickými kličkami sděloval, že jejich žádost se dosud zkoumá na nejvyšších místech. Rusům bylo vidět na očích, že ‘pochopili, oč jde. Němci jejich žádost odmítají. Ani velkorysý německý dar, dodávka léků pro smolenskou nemocnici, nezmírnil roztrpčení jejich mluvčího, který nakonec prohlásil:

„Vaše vláda zřejmě ještě nepochopila vážnost situace.”

Měl pravdu. Nacističtí bonzové vskutku ještě nic nechápali. Koncem prosince 1941 odjela na východ první skupina úředníků Rosenbergova ministerstva pro obsazená východní území, aby od armády převzala správu některých okupovaných oblastí. Úředníky, kterým se pro jejich nové žlutohnědé uniformy začalo přezdívat zlatí bažanti, přijal před odjezdem sám jejich nejvyšší představený, říšský ministr Alfred Rosenberg. Pronesl k nim řeč:

„Jedete jako představitelé německého národa do oblastí východu, dobytých německým vojákem. Setkáte se tam s těžkými problémy, s nouzí a hladem, v nichž žije obyvatelstvo. Nepřistupujte k tomu všemu z našeho, německého hlediska. To je zvláštní svět. My si musíme uvědomit, že ruský člověk je zvíře, byl jím a zůstal. Bolševici z něho udělali pracující zvíře. Vy ho musíte donutit, aby pracoval ještě více. Musí být tažným dobytčetem při budování velikého německého impéria. Uvidíte tam utrpení. Ruský člověk rád trpí. To je zvláštní rys jeho patologické duše, který ukázal světu jejich spisovatel Dostojevskij. Vy musíte dát Rusům vždycky pocítit, že jste představiteli panského národa.”

Okupanti nedocenili skutečnost, že tisíce, ba statisíce sovětských lidí, roztrpčených a znechucených Stalinovou tyranií, vzhlížely v prvních týdnech a měsících války k Němcům s nadějí. Kolchozníci říkali: „Ech, co! Bude aspoň pořádek. Horší než bolševici Němec určitě nebude. Hlavně když dá lidem půdu, a pak už to půjde.”

I mezi zajatci, rozčarovanými neschopností vojenského velení, se šířily protisovětské nálady. Ti otřesení, zbědovaní chlapi byli dokonce schopni odpustit Němcům bezohledné zacházení. Přečtěme si zážitky jednoho z nich: „Bylo mi až protivné dívat se na naše vojáky, většinou to byli záložáci, starší chlapi, s jakým obdivem čučeli na každého německého vojáka, který šel kolem. Bylo nás za drátem na šedesát tisíc. Pod širým nebem. Lilo jako z konve, člověk se neměl kam schovat. A ti naši fotři sedí v hloučcích u ohníčků a slyším, jak vykládají: Copak Němec mohl vědět, že nás bude tolik, aby pro nás nachystal vyhřáté kvartýry? Ten má, kamarádíčkové, všecko do puntíku napřed spočítaný. S čím nepočítal, to holt není připravený.

První den, to musím říct, nám vůbec nedali najíst, ale našinci hned měli po ruce vysvětlení: Němci teď mají pino jiných starostí, než jak nám nacpat břicha. Počkáme, kamarádi, trochu toho hladu vydržíme

Když uběhl druhý den, a my jsme zase nedostali ani kůrku, opět se našli dobráci, kteří pro to měli omluvu: Němci nás tak vedou ke kamarádství. Vědí, že někomu zbyly suchary, někomu kousek chleba, a tak chtějí, abychom na sebe nebyli jako psi, jak to bylo za bolševiků, a bratrsky se rozdělili. Když se kolem nás německý frajtr hnal s holí v ruce za jedním ze zajatců, který se provinil, už nevím čím, ozývalo se z našich řad: Jo, kamarádi, Němci nejsou bolševici. Ti nás, panečku, naučí pořádku. Berou všechno, jak se patří …

Věřte mi, takhle to šlo čtrnáct dní, totiž chci říct, že jsme neměli ani kus střechy nad hlavou, ani ždibec chleba. V té době už z našeho tábora denriě odváželi do hromadného hrobu takové dvě tři stovky lidí. I tohle se našinci snažili všelijak vysvětlovat a omlouvat. Za měsíc nás z celého tábora zbylo pár tisíc kostlivců …”

Po porážce německých armád u Moskvy došlo k řadě změn na vysokých velitelských místech wehrmachtu. U skupiny armád Mitte nahradil von Bocka maršál von Kluge. Ten měl pro politiku ještě méně pochopení než von Bock. Často si v užším kruhu opatrně zahuboval na hlavní stan, ale neodvažoval se otevřeně vzdorovat jeho příkazům. Nevynikal přitom nijak zvlášť pevným charakterem. Všechno, co se u skupiny armád podnikalo za zády vrchního velení, muselo se mu opatrně servírovat s ujištěním, že jde o čistě vojenskou nezbytnost.

Ale ona to skutečně byla vojenská nezbytnost, co způsobilo, že v rozporu s pohrdavým vztahem pravověrných nacistů k národům Východu přibývalo v jednotkách wehrmachtu dobrovolníků z řad sovětských válečných zajatců, zběhů i civilistů. Uplatňovali se na frontě jako řidiči, řemeslníci, voz­kové, nosiči munice, strážní

Podplukovník Gehlen, šéf zpravodajského oddělení Cizí armády—Východ při vrchním velitelství pozemního vojska, o tom hovořil s majorem generálního štábu Heinzem Heerem, který byl k jeho oddělení .přidělen pro svou znalost ruštiny. Přijal ho ve své pracovně v jednom z baráků vrchního velitelství pozemního vojska v lese poblíž Angerburgu am Mauersee 21. dubna 1942 a s překvapivou otevřeností ho zasvěcoval do poměrů.

»Takových lidí máme už v armádě na dvě stě tisíc. Někteří se k nám dávají, aby unikli smrti v zajateckých táborech, někteří z vypočítavosti a někteří z přesvědčení, proto, že nenávidí komunisty, léta svou nenávist skrývali a teď se domnívají, že jim dopomůžeme k lepšímu životu. Desetitisíce těchto lidí nosí německé uniformy, dali jsme jim zbraně. Konají strážní službu, pronásledují partyzány, dokonce bojují na frontě a ne právě špatně.”

„Opravdu?” žasl Heere, štíhlý třicátník s jemným inteligentním obličejem. „To jsem nevěděl.”

„Jak byste to mohl vědět?” usmál se Gehlen. „Vždyť i naše vrchní velitelství pozemního vojska se tváří, že o tom neví. Před vrchním velitelstvím wehrmachtu se to musí tajit. Vtip je v tom, že my ty lidi prostě potřebujeme. Sovětské Rusko porazíme, jen když získáme masy ruského obyvatelstva na svou stranu. Jde o to, jestli se nám podaří přesvědčit o tom naše velení.”

Heere měl o čem přemýšlet. Prodělal tažení v Polsku, ve Francii, v Jugoslávii. Horoval pro vůdce. Ale na východní frontě, kde jako operační důstojník 49, horského sboru prožil těžké boje za sovětské zimní ofenzívy, z něj nadšení vyprchávalo. Cítil, že v soukolí něco skřípe. Byl svědkem krutostí, kterých se na obyvatelstvu dopouštěli esesmani a příslušníci sicherheitsdienstu. Když poblíž města Stalino navštívil zajatecký tábor, otřásl jím pohled na vyhladovělé ubožáky. Uvědomil si rozhořčeně: Rozséváme nenávist. Teď mu Gehlen potvrdil, co napadlo i jeho samého: Takhle se nedá zvítězit.

Také generál Schenckendorff, velitel týlových oblastí skupiny armád Mitte, dospěl k závěru, že nezávisle na tom, kdo přišel s nápadem verbovat ruské hilfswillige, pomocné dobrovolníky do wehrmachtu, je jich velice zapotřebí. V rozhovoru s operačním důstojníkem skupiny armád plukovníkem Tresckowem si pochvaloval:

„Vypadá to dobře. První prapory se už stabilizují. Některé se skvěle osvědčily v boji. Požadavky na doplňky rostou. Rozhodl jsem se v Bobrujsku postavit z Rusů náhradní prapor, ze kterého bude brzy pluk. …“

… pokračování příště