Sázka na kulhavého koně

Autor:  S. R. | dne: April 11, 2020

…aneb Už jste četli Komunistický manifest?
S. R. (Západ, ročník 1., číslo 2., srpen 1979, str. 28-29)
 
Každý z nás má aspoň nějakou životní filosofii, někdo komplikovanou, někdo jednodušší. Čím je jednodušší, tím vice lidí se najde, kteří jí beze zbytku věří. Snad proto našel marxismus takový ohlas mezi širokými vrstvami, a v neposlední řadě také mezi těmi, kdo mají komplexy filantropismu a méněcennosti kvůli tatínkově nadité šekové knížce.
 
Jak krásné, jednoznačné a jednoduché je toto učení!
 
Společnost se vyvíjí, protože se vyvíjejí výrobní síly a výrobní vztahy. Celá společnost je organisována kolem nich. Vše ostatní na nich závisí, politika, kultura, poesie… Navíc, společnost je zlá, protože se dělí na vykořisťované a vykořisťovatele. Jedni, kteří vše vymýšlejí, lopotí se, a dostávají za to čím dál tím méně. Druzí pak, kteří nedělají nic, jiným vše berou a vůbec jim kazí radost, a prostě parasitují. Ti vykořisťovaní jsou proletariát, a jim patří budoucnost. Ti vykořisťující jsou buržoasie, a jsou ztělesněním všeho zla na zemi. Jak snadno se do tohoto schématu vejdou osobní frustrace, bída, starosti, vztek, i na sebe samotného. Odstraňme buržoasii velikou revolucí – a odstraníme všechno zlo světa.
 
Kritisuje-li kdokoli toto schéma, stane se okamžitě nepřítelem lidstva, pokroku a svých vlastních dětí. Vždyť vývoj ke světové revoluci je nezadržitelný. Cokoli uděláš proti revoluci, je zpátečnictví. Když však třeba i spácháš zločin ve prospěch revoluce, jsi pokrokový, pomáháš síle, která žene lidstvo kupředu.
 
Kvůli této neochvějné víře v jediný, předem daný směr vývoje lidstva je marxismus poslední z velkých nábožensko- filosofických systémů, které věří v předurčení osudu lidstva, ve slepé síly, které jednají navzdory a nezávisle na lidské vůli. V to věří i nejposlednější komunista, který se domnívá, že své osobní štěstí, své myšlení, i svůj život obětuje čemusi vyššímu, krásně nadosobnímu. Je to vše ale pravda?
 
V Komunistickém manifestu se praví, a všechny komunistické a mnohé socialistické strany světa na to přísahají: “Ze všech tříd, které dnes stojí tváří v tvář buržoasii, jedině proletariát je opravdovou revoluční třídou. Ostatní třídy se ztrácejí a konečně mizí před tváří moderního průmyslu; proletariát je však jeho zvláštním a základním produktem. Nižší střední třída, malý výrobce, obchodník, řemeslník, zemědělec, ti všichni bojují proti buržoasii, aby zachránili svoji existenci jako součásti střední třídy. Nejsou tedy revoluční, ale konservativní. Dokonce jsou reakční, protože se snaží otočit zpět kolo dějin…” (Omlouvám se za tento citát. Neprchal jsem do exilu s kufrem plným klasiků marxismu-leninismu, nýbrž jsem si vezl prádlo a svetr, jakož i jednu anglickou libru jako kapesné. V životě jsem si také nepomyslel, že Komunistický manifest ještě jednou otevřu. Překládám tedy všechny citáty z anglických vydání.)
 
Tak tedy, proletariát, vždy chudší, vždy rostoucí počtem, pohlcuje všechny ostatní třídy, až nakonec zbyde jen on a kapitalisté. V tom okamžiku spasí lidstvo. Tato revolučnost proletariátu, jeho předurčení k velkým úkolům a jeho samotná existence je naprosto nejzákladnější otázkou všech marxistických stran světa. Revoluční proletariát zdůvodňuje jejich existenci a bez něj by prostě nemohly existovat.
 
Opět si položme otázku – je to opravdu tak? Vše záleží na definici, co to opravdu proletariát je. Engels popsal v poznámce pod čarou v anglickém vydání Komunistického manifestu z roku 1888 proletariát takto: “Proletariátem myslíme třídu moderních dělníků, pracujících za mzdu, kteří nemají žádné vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni prodávat svoji pracovní sílu, aby mohli žít.”
 
To by ještě nebylo tak zlé. Skoro každý, koho znám, prodává svoji pracovní sílu. Státu, továrně, bance, universitě, podniku, jejímž majitelem není jedinec, ale korporace, skládající se většinou zase jen z lidí, kteří prodávají svoji pracovní sílu. Proletářem by tedy vlastně mohl být každý, ministři, králové, generální ředitel General Motors… Jsme tedy všichni proletáři, a měl tedy Marx pravdu? A protože si my, proletáři, sami vládneme prostřednictvím našich proletářských konservativců a liberálů, máme tedy diktaturu proletariátu?
 
Určitě ne. Pojem “proletariát” je trochu jiný. Proletář dostává za svou práci mzdu; ovšem tato mzda je taková, a jen taková, aby proletář mohl přežít ze dne na den. Proletář žije jen pokud pracuje. Práce proletáře pro něj nevytváří žádný majetek. Tyto charakteristiky jsem porůznu nasbíral v Marxově Kapitálu. Komunistický m anifest o tom říká: “Průměrná cena námezdné práce je minimální mzda, tj. takové množství podpory, které je absolutně nutné k tomu, aby udrželo dělníka naživu. Co tedy námezdný dělník získává svou prací, stačí právě k tomu, aby prodloužilo a obnovilo jeho existenci… dělník tedy žije jen proto, aby zvýšil kapitál, a je mu dovoleno žít jen potud, pokud toho vyžadují zájmy vládnoucí třídy.”
 
Věřím tomu, že taková třída kdysi, v době Karla Marxe, opravdu existovala. Věřím i tomu, že její postavení bylo zoufalé. V Marxově Kapitálu jsou desítky příkladů nesmírné bídy, utrpení, vysilující práce za minimální mzdu, života ze dne na den. Snad jen jediný příklad (díl I., str.228, faksimile anglického vydání z r. 1889): “William Wood, devítiletý, byl stár 7 let a 10 měsíců, když začal pracovat.” Běhal s formami (nosil odlitky s formami do místnosti, kde chladly, a pak nosil zpátky prázdné formy) od Samého začátku. Přicházel do práce v šest hodin ráno, a odcházel v devět hodin večer. Pracoval šest dnů v týdnu. Patnáct hodin denně pro dítě sedm let staré; J. Murray, dvanáctiletý, říká: “Přicházím do práce v šest, ale někdy i ve čtyři hodiny ráno. Pracoval jsem včera celou noc, až do šesti dnes ráno. Nebyl jsem v posteli od předvčerejška. Včera se mnou pracovalo osm nebo devět jiných chlapců. Dostávám tři šilinky a šest pencí. Za práci v noci mi nic neplatí. Minulý týden jsem pracoval dvě noci”.
 
To Marx nazývá vykořisťováním proletariátu. Není divu, že věřil, že těmto proletářům může pomoci jen revoluce. Jak vyplývá z uvedených citátů, věřil také, že bída bude čím dál tím horší, a že relativní počet proletářů bude vzrůstat, až budou tvořit naprostou většinu obyvatelstva. Jenže – ptejme se po třetí: Je to pravda? Historie šla jinudy. Lidé nejsou atomy, které by se pohybovaly po předurčených drahách. Místo pokračující proletarizace a zbídačování lidstva se stalo něco docela jiného. V zemích, kde se průmysl vyvíjel nejrychleji, šlo další rozvíjení výroby ne směrem další intensifikace práce a vykořisťování a směrem vzrůstu počtu proletářů, ale cestou zlepšování technické úrovně. Ruku v ruce s tím šlo i zvyšování mezd z hladového minima na úroveň, zaručující více či méně slušný životní standart. Revel ve své knize La tentation totalitare uvádí, že jen mezi rokem 1925 a 1975 se životní úroveň v západní Evropě zdvojnásobila, a v některých zemích i ztrojnásobila, i přes dvě deprese, válku, která zpustošila Evropu, a ztrátu kolonií. Příčiny tohoto jevu a cesty jak toho bylo dosaženo, byly kupř. analyzovány, aspoň zčásti, v pracech Evžena Loebla Humanomics a My Mind on Trial. Tento vzestup je v protikladu nejen k Marxovi, ale i k zakladatelům anglické klasické ekonomie, a zvláště k Davidu Ricardovi.
 
Tento vzrůst životní úrovně a mzdy je kritickým faktorem v dalším vývoji Marxova Kapitálu. Proletariát je revoluční třídou, protože nemůže nic ztratit, než své okovy. Když však proletář vydělá víc než minimální mzdu, vše se mění. Proletář si může ušetřit peníze, uložit si je do banky a dostávat úrok. Úrok je však formou bezpracného zisku a vykořisťování. Proletář si může koupit auto, televisor, dům, nebo může peníze investovat a opustit třídu proletářů úplně. Může dokonce být šťasten.
 
Rozdíl mezi proletářským revolucionářem a dělníkem v dnešní průmyslově vyspělé zemi je právě v rozdílu mezi minimální mzdou a jeho dnešní mzdou, a z toho vyplývajícím rozdílu v životní filosofii. Dnešní dělnická třída prostě není to, co to bývalo. Snad někde v rozvojové zemi nejdete pravé proletáře, ne však tam, kde to Marx nejvíc očekával. Marxisté tomu říkají, že si dělník “vytváří iluse” o svém sociálním postavení.
 
Změny v technické úrovni výroby způsobily ještě mnoho dalších změn. Jednou z nich je změna v sociálním složení obyvatelstva. Podíl dělníků na složení pracovní síly postupně klesá. Ve Spojených státech poklesl jen od roku 1958 do roku 1977 z 37% na 33.4%. Tedy proces naprosto odlišný od Marxova proroctví. Na druhé straně počet pracovníků s universitním vzděláním vzrostl za stejnou dobu z 11% na 15.1%, a počet úředníků ze 14.5% na 17.8%. Z toho vyplývá, že počet dnešních dělníků, dědiců Marxových proletářů, postupně klesá. Richard Bellmann, matematik pracující pro Rand Corporation, odhadl, že v roce 2000 jen 2% pracovní síly vyrobí všechno zboží, nutné pro dostatečné materiální zabezpečení celé společnosti. Jiní odhadují toto procento asi na 3-10%. Tato hodnota je celkem jen velmi přibližná a závisí na mnoha faktorech, ukazuje však celkový trend.
 
Toto vše má nejen závažné důsledky pro náš nynější život a jeho perspektivy, ale i, a to hlavně, pro teorii i praxi marxismu a komunismu. Marxova revoluční třída proletářů potichu odešla, jak říkávalo Rudé právo, do propadliště dějin. Diktatura proletariátu se tedy asi už ve vyspělých kapitalistických státech neuskuteční. Komunistické strany, tento revoluční předvoj proletariátu, se již začínají zmiňovat o tom, že diktatura proletariátu není nutná. Měly by však jít o krok dále: diktatura proletariátu není uskutečitelná, protože proletariátu není. Vybudujete-li si filosofii na mylném předpokladu, je celý systém špatný.
 
Vybudujete-li si na mylném principu stát, může po nějakou dobu fungovat, protože lidé si najdou cestičky okolo a skrz, aby přežili a dožili do pense. V podstatě je to však stát špatný, a není mu pomoci. V případě marxismu je tím mylným předpokladem učení o proletariátu jako “pokrokové” třídě a o ostatních třídách jako “reakčních”. Vše ostatní, systém vlády, útlak a ničení lidí a celých tříd a národů, potlačení osobní iniciativy, Gulag, nadutost rudých papalášů, to vše je jen logickým důsledkem tohoto prvotního omylu. Prvotního omylu se drží všechny komunistické a mnohé socialistické strany světa. Proto jsou nereformovatelné.