Volby poštou

Autor:  leho | dne: September 7, 2026

Volby poštou jsou dnes v módě a z nějakého divného důvodu jsou často považovány za volby budoucnosti.

Jsou ale takové volby legitimní a demokratické? Rozhodně nikoliv.

Především nutno zdůraznit, že korespondenční hlasování totiž vyjadřuje preferenci osoby, která hlasovací lístek skutečně vyplní. Tou však nemusí být volič, jemuž byl lístek určen a ani osoba, která na dané adrese skutečně bydlí. V USA totiž už dnes dochází k situacím, kdy hlasovací lístky za skupinu voličů vyplní stranický aktivista nebo představitel komunity. Tím se otevírá prostor pro manipulaci, nátlak a organizované ovlivňování voleb.

Jako příklad uvedu Minnesotu, kde žije početná somálská komunita představující významný voličský blok. Tam se totiž přišlo na propojení volební podpory, komunitních struktur a rozsáhlých sociálních programů financovaných z federálních peněz.

V Minnesotě byly odhaleny rozsáhlé podvody s veřejnými prostředky v hodnotě nejméně devíti miliard dolarů. Rovněž se přišlo na to, že značná část zpronevěřených peněz byla posílána průměrně ve dvou kufrech denně plných stodolarovek do Somálska a končila u teroristů Al-Shebabu či somálských pirátů v Somálsku. Do jednoho kufru se vejde zhruba jeden až dva miliony dolarů.

Právě zde je podstata problému: pokud není při korespondenční volbě možné spolehlivě ověřit, kdo hlasovací lístek skutečně vyplnil a zda tak učinil svobodně a bez nátlaku, vzniká prostor pro rozsáhlé zneužití systému. A kdo vlastně opravdu hlasovací lístek vyplnil, zjistit při volbě poštou nikdy není možné, takže už jenom z tohoto důvodu, volby poštou nikdy nemohou být skutečně demokratické a vyjadřovat skutečnou vůli všech občanů

Bez přísné kontroly identity a skutečně tajného, individuálního hlasování se volby mohou snadno stát nástrojem manipulace, korupce a dlouhodobého ovládání volebního procesu. V konečném výsledku pak potenciálně může dojít k postupnému státnímu převratu s výsledkem tvrdé fašistické diktatury.

Interview s Ayn Rand

Autor:  leho | dne: July 13, 2026

Ayn Rand snila o době, kdy lidé budou věřit a respektovat objektivní pravdu včetně aplikace v jejich životech. Založila hnutí zvané Objektivismus, které se ale neujalo. Kdo dneska stojí o nějakou blbou pravdu, že ano. Nicméně, její interview s Mikem Wallace z roku 1959 je fascinující a má hodně co říci i dnes.

Mike Wallace: Tady Mike Wallace s dalším televizním portrétem z naší galerie výrazných osobností.

Po celých Spojených státech se malé skupiny intelektuálů začaly hlásit k nové a neobvyklé filozofii, která, zdá se, zasahuje až ke kořenům naší společnosti. Průkopnicí této filozofie je spisovatelka Ayn Rand, jejíž dvě nejvýznamnější díla, The Fountainhead (Zdroj) a Atlas Shrugged (Atlasova vzpoura), se stala bestsellery.

V průběhu dějin vznikala různá politická a filozofická hnutí. Většina z nich nakonec zanikla. Některá se však, jako demokracie nebo komunismus, uchytila a hluboce ovlivnila svět.

Zde ve Spojených státech byla snad nejprovokativnější a nejneobvyklejší nová filozofie vytvořena spisovatelkou Ayn Rand. Její pohled na svět je v Americe zatím poměrně málo známý, avšak pokud by někdy získal široké přijetí, znamenal by revoluci v našem způsobu života.

Mike Wallace: Ayn, na úvod bych vás požádal, abyste stručně shrnula svou filozofii. Vím, že je to obtížné, ale dokázala byste ji vystihnout v několika větách? Co je to „randismus“?

Ayn Rand: Především tomu neříkám „randismus“ a ten název se mi nelíbí. Nazývám to objektivismus. Znamená to filozofii založenou na objektivní realitě.

Pokusím se ji vysvětlit co nejstručněji.

Moje filozofie vychází z přesvědčení, že realita existuje jako objektivní absolutno; že lidská mysl – lidský rozum – je prostředkem, kterým tuto realitu poznáváme; a že člověk potřebuje racionální morálku.

Především jsem autorkou nového morálního kodexu – takového, o němž se dlouho věřilo, že je nemožný. Je to morálka založená nikoli na víře, nikoli na svévolném rozmaru, nikoli na emocích ani na libovolných mystických či společenských příkazech, ale na rozumu – morálka, kterou lze logicky dokázat a prokázat jako pravdivou i nezbytnou.

Má morálka je založena na lidském životě jako měřítku hodnot. Protože lidský rozum je základním prostředkem jeho přežití, zastávám názor, že chce-li člověk žít na této zemi – a žít jako lidská bytost – musí považovat rozum za absolutní hodnotu.

Tím myslím, že rozum musí být jeho jediným vodítkem k jednání a že musí žít podle nezávislého úsudku své vlastní mysli. Nejvyšším morálním cílem člověka je dosažení vlastního štěstí. Nesmí používat sílu vůči druhým ani přijímat jejich právo používat sílu vůči němu.

Každý člověk musí žít jako cíl sám o sobě a usilovat o svůj vlastní racionální vlastní zájem.

Mike Wallace: Tuto filozofii jste uvedla do praxe ve svém románu Atlasova vzpoura. Ukázala jste ji na lidských osudech.

Rád bych začal citací z recenze Atlasovy vzpoury, která vyšla v časopise Newsweek. Psalo se v ní, že se snažíte zničit téměř všechny instituce současného amerického života: naše židovsko-křesťanské náboženství, naši upravenou formu státem regulovaného kapitalismu i vládu většiny.

Jiní recenzenti tvrdili, že pohrdáte církvemi i samotným pojmem Boha.

Jsou to oprávněné výtky?

Ayn Rand: Ano. Souhlasím s uvedenými fakty, nikoli však s negativními soudy, které jsou v těchto kritikách obsaženy. Pokud zpochybňuji základy těchto institucí, pak zpochybňuji morální kodex altruismu – přesvědčení, že morální povinností člověka je žít pro druhé a obětovat se pro ně.

To je převládající morálka naší doby.

Toto je pouze malý úryvek z tohoto nadčasového interview. Pokud by měl někdo zájem o přesný anglický přepis, tak ten je tady: Ayn Rand a Mike Wallace

Zajímaví lidé: Carl Jung a Joost Meerloo

Autor:  leho | dne: July 11, 2026

Psychologové Carl Jung (26. června 1875 – 6. června 1961) a Joost Meerloo (14. března 1903 – 17. listopadu 1976) zkoumali odlišné, ale vzájemně se doplňující oblasti lidské psychologie. Zatímco Jung se soustředil na vnitřní svět jednotlivce, Meerloo se zabýval tím, jak mohou vnější síly utvářet, ovlivňovat a dokonce ovládat lidskou mysl. Jejich díla společně nabízejí cenný pohled na vztah mezi osobním vědomím a společenským vlivem.

Jung věřil, že pod úrovní vědomého myšlení existuje nevědomí, které zahrnuje jak osobní zkušenosti, tak hlubší kolektivní nevědomí sdílené celým lidstvem. Tvrdil, že univerzální archetypy jako například Hrdina, Stín nebo Moudrý stařec, formují naše sny, mýty i každodenní chování. Podle Junga spočívá psychické zdraví v procesu individuace, tedy v postupném sjednocování vědomých a nevědomých částí osobnosti do harmonického a autentického celku.

Meerloo, nejvíce známý díky své knize Znásilnění mysli (The Rape of the Mind), zkoumal psychologické metody, které totalitní režimy využívají k manipulaci obyvatelstva. Popsal, jak strach, izolace, propaganda, neustálé opakování a vytváření zmatku oslabují schopnost samostatně uvažovat a činí člověka náchylnějším k ideologické kontrole. Zdůrazňoval význam kritického myšlení, psychické odolnosti a intelektuální svobody jako ochrany před psychologickým nátlakem.

Myšlenky Junga a Meerloa se významně prolínají. Jung upozorňoval, že lidé, kteří nepoznají a neintegrují své nevědomé stránky, mají sklon promítat je do druhých. Meerloo ukázal, jak mohou politické a společenské systémy těchto nevědomých obav, tužeb a předsudků využívat k ovlivňování veřejného mínění. Člověk bez hlubšího sebepoznání je proto zranitelnější vůči manipulaci, zatímco ten, kdo rozumí vlastní psychice, dokáže snáze odolávat vnějším tlakům.

V době masových médií, sociálních sítí a nepřetržitého toku informací zůstávají poznatky Junga i Meerloa mimořádně aktuální. Jung nám připomíná, že základem psychologické svobody je poznání sebe sama. Meerloo naopak ukazuje, že skutečná svoboda vyžaduje také ostražitost vůči manipulaci a propagandě. Společně tak naznačují, že zdravá společnost nestojí pouze na politické svobodě, ale také na psychologicky vyspělých jednotlivcích, kteří jsou schopni samostatného a kritického myšlení.

Milton Friedman o nelegální imigraci

Autor:  leho | dne: June 14, 2026

Představte si, že se ptáte lidí: Spojené státy měly, jak víte, před rokem 1914 zcela svobodnou imigraci. Kdokoli mohl nastoupit na loď a připlout k těmto břehům, a pokud jste vystoupili na Ellis Islandu, byli jste legálním přistěhovalcem.

Bylo to dobře, nebo špatně?

Sotva najdete člověka, který by řekl, že to bylo špatně. Téměř každý odpoví, že to bylo dobře.

Pak se ale stejných lidí zeptám: „A co dnes? Myslíte si, že bychom měli mít volnou imigraci?“

„Ale ne,“ odpovědí. „Dnes bychom přece nemohli mít volnou imigraci.“

Proč?

„Zaplavilo by nás to přistěhovalci z Indie a bůhví odkud ještě. Klesli bychom na pouhou existenční úroveň.“

Jaký je v tom rozdíl? Jak mohou být lidé tak nekonzistentní?

Proč byla volná imigrace před rokem 1914 dobrá věc, zatímco dnes je podle nich špatná?

Nuže, v určitém smyslu mají pravdu. Existuje smysl, ve kterém volná imigrace ve stejné podobě, v jaké existovala před rokem 1914, dnes možná není.

Proč ne?

Protože jedna věc je mít volnou imigraci za prací. A úplně jiná věc je mít volnou imigraci do sociálního systému. A obojí zároveň mít nemůžete.

Pokud máte sociální stát, tedy stát, ve kterém je každému obyvateli zaručena určitá minimální úroveň příjmu nebo životního zabezpečení bez ohledu na to, zda k jejímu vytvoření přispěl či nikoli, pak se volná imigrace stává nemožnou.

Při volné imigraci, jakou jsme měli před rokem 1914, z ní profitovali všichni. Profitovali lidé, kteří už zde žili, i lidé, kteří přicházeli. Nikdo by totiž nepřijel, pokud by on sám nebo jeho rodina nevěřili, že se jim zde bude dařit lépe.

Noví přistěhovalci přinášeli další zdroje a nové možnosti. Všichni z toho mohli vzájemně těžit.

Na druhou stranu, pokud přicházíte do systému, v němž má každý nárok na podíl z veřejných dávek, pak by důsledkem takové situace bylo, že volná imigrace by způsobila minimální životní úroveň všem rovným dílem.

Samozřejmě přeháním. Nezašlo by to až tak daleko, ale ubíralo by se to tímto směrem.

A právě toto vnímání vede lidi k tomu, že zastávají názory na imigraci, které se na první pohled mohou zdát nekonzistentní, včetně názorů na mexickou imigraci.

Victor Davis Hanson: Jaké má Trump možnosti?

Autor:  leho | dne: April 25, 2026

Dobrý den, zde Victor Davis Hanson pro The Daily Signal.

Jsme zhruba 60 dní od začátku války s Íránem a dostáváme mnoho smíšených signálů, z médií, od administrativy i od samotných Íránců, kteří zjevně nemají jednotnou vládu. Zdá se, že existuje řada soupeřících frakcí a není jasné, kdo má v danou chvíli skutečnou moc.

Měli bychom si tedy rychle připomenout, jaké jsou možnosti. Jaké má Írán možnosti?

Lidé dělají zásadní logickou chybu, když předpokládají, že přežití je totéž co vítězství nebo výhoda. Není tomu tak. Přežití Íránu do určité míry závisí na tom, co se rozhodnou udělat Spojené státy, vojensky, politicky, morálně i eticky. To, že stát přežije, ale neznamená, že vyhrává. Nacistické Německo bylo zničeno, ale přežilo. Japonsko bylo zničeno, ale přežilo.

To, že Írán nyní hlasitě vystupuje, tedy neznamená, že nebyl výrazně oslaben nebo dokonce strategicky poražen. Další otázkou je, zda přežije samotný režim. Má tři možnosti.

První možností je, že umírněnější, ne tvrdě ideologické složky, například parlamentní nebo formálně volení představitelé, by mohly v podstatě kapitulovat. Neřekli by otevřeně „vzdáváme se“, ale spíše „splníme vaše požadavky“. To by pravděpodobně zahrnovalo mezinárodní inspekce, odevzdání obohaceného uranu a poskytnutí přehledů o jejich raketových, dronových a zbrojních programech.

Druhou možností je eskalace. Mohli by pokračovat v tom, co už začínají dělat, tedy nasazovat malé rychlé čluny vybavené raketami, lehkým dělostřelectvem, kulomety a torpédy k útokům na tankery. Pokud by Spojené státy odpověděly, mohli by rozšířit útoky na státy Perského zálivu, cílit na další lodní dopravu nebo dokonce vystřelit rakety na americké námořní síly.

Třetí, a pravděpodobně preferovanou možností, je odkládání. To je strategie, kterou používají už 47 let napříč různými americkými administrativami, vyjednávat, zdržovat a odkládat. Říkají ano, budeme vyjednávat, ano, vzdáme se jaderného obohacování, ale ne dnes. Včera jsme řekli, že ano, ale rozmysleli jsme si to. Ano, vzdáme se raket, ale za jakých podmínek? Vzniká tak nekonečný cyklus vyjednávání a odkladů.

Proč to dělají? Pravděpodobně věří, že se domácí politická situace v USA může vyvinout v jejich prospěch, zejména s blížícími se volbami. Mohou doufat, že vnitřní opozice ve Spojených státech nebo v Evropě vytvoří tlak na americké vedení a tím ovlivní politiku nebo sníží podporu dlouhodobých kroků.

Ironií je, že mnohé arabské státy Perského zálivu jsou v současnosti více nakloněny americké politice než některé části americké politické levice. Írán může věřit, že politický tlak v zahraničí i uvnitř Spojených států nakonec omezí americké kroky, ale takový výsledek není zdaleka jistý.

Jaké jsou tedy možnosti Spojených států?

Za prvé, současná strategie, blokáda a ekonomický tlak. Cílem je zabránit dovozu zbraní a omezit vývoz ropy, čímž se režim finančně oslabí. Podle zpráv to Írán stojí stovky milionů dolarů denně.

Existují však problémy. Írán může stále získávat zbraně alternativními cestami, například přes Kaspické moře, železniční spojení přes sousední státy nebo nepřímé dodavatelské trasy. Navíc íránské tankery, které byly na cestě ještě před zavedením blokády, mohou stále dodávat ropu na světové trhy, takže tato strategie může trvat déle, než se očekává.

Za druhé, Spojené státy mohou reagovat na provokace omezenými, cílenými kroky. Pokud by se Írán pokusil prolomit blokádu nebo napadat lodní dopravu, USA by mohly provádět přiměřené údery, například ničit klíčovou infrastrukturu, jako jsou mosty nebo elektrárny. Nešlo by o plnohodnotnou válku, ale o kontrolovanou reakci, při níž by americké kroky měly větší dopad a urychlovaly ekonomický tlak.

Za třetí, pokud by se konflikt protahoval, mohly by Spojené státy cílit na klíčovou infrastrukturu pro export ropy. Velká část íránských příjmů závisí na konkrétních zařízeních, takže vyřazení přístavů, jeřábů nebo nakládací infrastruktury by zabránilo exportu, aniž by nutně zničilo samotnou produkci.

Mezitím by se globální nabídka ropy mohla přizpůsobit. Země jako Spojené státy a Venezuela by mohly zvýšit produkci a nahradit íránský vývoz, který směřuje z velké části do Číny.

Zásadní pointa je, že Spojené státy mají mnoho strategických možností, zatímco Írán jich má relativně málo.

Je však důležité rozlišovat. Porazit nepřítele vojensky a donutit ho k bezpodmínečné kapitulaci jsou dvě velmi odlišné věci. Ta druhá obvykle vyžaduje mnohem více času a pravděpodobně i pozemní síly, což v současnosti není součástí plánu.

To však neznamená, že není možné tento režim ekonomicky a strategicky výrazně oslabit a zároveň zachovat stabilitu pro Spojené státy a jejich spojence.

V následujících dnech pravděpodobně uvidíme další vývoj tímto směrem.

Děkuji vám.

Victor Davis Hanson na téma Ivy League

Autor:  leho | dne: April 11, 2026

Dobrý den, zde Victor Davis Hanson pro The Daily Signal.

Rád bych se krátce zaměřil na vysoké školství – konkrétně na Harvard University, která byla podle zpráv donucena půjčovat si proti svému nadačnímu fondu. Harvard má největší nadační fond ze všech univerzit ve Spojených státech a pravděpodobně i na světě, což je pozoruhodné.

Zároveň si připomeňme, že čelí kritice ze strany administrativy Donalda Trumpa za to, co označují jako institucionalizovaný antisemitismus. Harvard také oznámil, že má velké obavy z poklesu počtu uchazečů – asi o 20 000 méně. Ještě důležitější však je, že se obává inflace známek.

Více než 60 % známek jsou nyní jedničky (A). Ještě před 20 lety to bylo kolem 35 %. Nejde přitom jen o Harvard. Princeton University je na podobné úrovni, někde mezi 60 a 65 % jedniček, možná i více. Yale University má údajně ještě vyšší inflaci známek, kdy podíl známek A a A− může dosahovat 70 – 80 %. Stanford University svá data nezveřejňuje, ale existují odhady, že se pohybuje mezi 60 a 70 %.

Co se tedy na těchto univerzitách děje?

Připomeňme si, jak si vybudovaly svou reputaci. Ujišťovaly veřejnost, že mají nejpřísnější přijímací kritéria na světě. Přijato bylo pouze 3 – 5 % z desítek tisíc uchazečů. Zveřejňovaly výsledky SAT testů, které se pohybovaly v 98. nebo 99. percentilu. Průměrné známky přijatých studentů byly extrémně vysoké – často nad 4,0 díky hodnocení pokročilých kurzů – a mezi studenty bylo velké množství premiantů.

Tvrdily, že je to nutné, protože mají velmi náročné studijní programy v humanitních, společenských i přírodních vědách a v aplikovaných oborech, jako je matematika či biologie. Výsledkem podle nich bylo, že produkují jedny z nejnadanějších absolventů na světě. Zaměstnavatelé i vedoucí postgraduálních programů tomu věřili a absolventy Ivy League aktivně vyhledávali, protože samotné přijetí signalizovalo mimořádné schopnosti.

Pak se však něco změnilo.

Podle tohoto pohledu začaly univerzity asi před 20 lety zvyšovat známky. Jedním z vysvětlení je, že přijímací politika se odklonila od čistě meritokratických kritérií. Univerzity začaly více zohledňovat demografické faktory s cílem odrážet strukturu populace.

Zároveň braly v úvahu i další nemeritokratické faktory, jako jsou rodinné vazby na vedení univerzit a politiků, vliv dárců, sportovní nábor nebo charakteristiky jako rasa, pohlaví či sexuální orientace. Argument zní, že pokud přijímání není založeno čistě na zásluhách, ovlivňuje to akademické standardy.

To se následně promítá i do práce vyučujících. Například profesor vyučující tradiční kurz západní civilizace – zahrnující autory jako Homér, Vergilius, Dante či Shakespeare – může mít problém udržet dřívější náročnost. Musí buď snížit obtížnost, omezit rozsah učiva, nebo zvýšit známky.

Pokud by hodnotil přísně, riskuje, že se ukáže rozdíl mezi reputací univerzity a skutečnou úrovní studentů. Inflace známek se tak stává způsobem, jak udržet prestiž instituce.

Tato situace je popisována jako součást širšího trendu spojeného s iniciativami diverzity, rovnosti a inkluze, které se postupně rozšiřovaly a výrazně zesílily po událostech, jako byla smrt George Floyda. Mnoho univerzit zrušilo požadavky na standardizované testy a snížilo důraz na rozdíly v hodnocení mezi středními školami.

Argument pokračuje tím, že to vedlo k přijímání studentů, kteří byli méně akademicky připraveni, což donutilo univerzity přizpůsobit se snížením nároků, zaváděním alternativních kurzů nebo dalším zvyšováním známek.

Postupem času kritici tvrdí, že někteří absolventi již nevykazují stejné analytické či písemné schopnosti jako dříve, což přispívá k vnímanému poklesu reputace těchto institucí.

Také samotné studijní programy se změnily. Ve srovnání s obdobím před 40–50 lety existuje více kurzů zaměřených na film, sexualitu nebo populární kulturu. Kritici tvrdí, že některé z nich jsou více politicky orientované a méně zaměřené na tradiční akademické obory.

Objevují se také obavy ohledně politického směřování akademických elit. Data o politických darech naznačují, že velká většina z nich se přiklání k jedné politické straně, což podle kritiků může ovlivňovat výuku.

Celkový závěr je, že kombinace změn v přijímacím řízení, studijních programech, hodnocení a akademické kultuře přispěla k tomu, co je označováno jako krize vysokého školství, zejména v rámci Ivy League.

Děkuji vám.

Victor Davis Hanson pro The Daily Signal.