Opravdový hajzlík: Vladimír Vladimírovič P.

Autor:  leho | dne: September 24, 2022

    Převzato z Facebookové stránky Lucie Sulovské

    Skupina, kterou dal dohromady [Boris] Berezovskij, aby napsala Putinův životopis, měla na dokončení knihy pouhé tři týdny. Jejich seznam zdrojů byl přitom dost omezený: měli k dispozici samotného Putina – šest dlouhých rozhovorů; jeho manželku, nejlepšího přítele, bývalou učitelku a bývalého tajemníka z petrohradské radnice. Jejich úkolem nebylo Putina lépe poznat, jejich úkolem bylo sepsat o něm legendu. Záhy se však ukázalo, že je to legenda o leningradském gaunerovi.

    Jeho rodiče, Maria a Vladimir Putinovi, patřili k těm šťastným, kteří přežili obléhání Leningradu. Vladimir Putin starší narukoval na počátku sovětsko-německé války a byl těžce raněn v bitvě nedaleko Leningradu. Byl převezen do nemocnice uvnitř obléhací linie a Maria ho tam našla. Po několika měsících v nemocnici zůstal těžce postižený: obě nohy měl znetvořené a způsobovaly mu až do konce života velké fyzické bolesti. Putin starší byl propuštěn z armády a vrátil se s Marií domů. Jejich jediný syn, kterému v té době muselo být osm až deset let, pobýval v jednom z dětských domovů ve městě, zřejmě v naději, že instituce poskytne dítěti lepší péči než zoufalí a hladoví rodiče. Malý Viktor tam podlehl záškrtu. Samotná Maria se také ocitla na pokraji smrti: na konci obléhání už nedokázala ani vstát z postele.Válečný invalida a žena, která téměř zemřela hlady a přišla o dvě děti (druhý syn Albert zemřel ve 30. letech v kojeneckém věku), to byli rodiče budoucího prezidenta. Podle měřítek poválečného Sovětského svazu však měli Putinovi štěstí: měli jeden druhého.

    Po válce bylo žen v plodném věku téměř dvakrát více než mužů. Nehledě na statistiky, válka způsobila tragédii prakticky v každé ruské rodině, rozdělila manžele, zničila domovy a vyhnala miliony lidí z domovů. Přežít nejen válku, ale i obléhání a mít stále svého manžela – a svůj domov – byl v podstatě zázrak. Putinova třídní učitelka Věra Dmitrijevna Gurevičová na jeho rodiče vzpomínala takto: „Voloďova matka byla velmi milý člověk, laskavá, obětavá, dobrá duše. Nebyla to příliš vzdělaná žena. Nevím, jestli dokončila třeba jen pět tříd školy. Celý život tvrdě pracovala. Byla uklízečkou, po nocích rozvážela zboží v pekárně a v laboratoři myla zkumavky. Myslím, že jeden čas dokonce pracovala jako hlídačka v obchodě. Voloďův tatínek pracoval jako nástrojař v továrně. Byl velmi oblíbený a ceněný jako pohotový a ochotný pracovník. Dlouho nepobíral invalidní důchod, i když jednu nohu měl opravdu zmrzačenou. Byl to on, kdo doma většinou vařil. Dělával výborný aspik. Na ten jeho aspik vzpomínáme dodnes. Nikdo neuměl udělat aspik jako on. “Narození Vladimira tehdy jednačtyřicetileté matce bylo dalším zázrakem, který byl tak nepravděpodobný, že se stále objevují fámy, že ho Putinovi ve skutečnosti adoptovali. V předvečer Putinových prvních prezidentských voleb se v Gruzii přihlásila žena, která tvrdila, že ho dala k adopci, když mu bylo devět let.

    Následovala řada článků a jedna či dvě knihy, které tuto historku dále rozvíjely, a skutečně i Natalia Gevorkijanová byla nakloněna tomu příběhu uvěřit: jeho rodiče jí připadali nápadně puntičkářští a skutečnost, že tým životopisců nenašel nikoho, kdo by si chlapce pamatoval před dosažením školního věku, její podezření posílila. Protože se Vladimir Putin dostal k moci z ničeho a celý svůj dospělý život strávil v prostředí tajných služeb, měl mnohem větší kontrolu nad tím, co se o něm ví – rozhodně větší než kterýkoli moderní západní politik. Vytvořil si vlastní mytologii. To je dobře, protože Vladimir Putin v mnohem větší míře, než je u kteréhokoli člověka obvyklé, otevřeně sdělil světu, co si přeje, aby se o něm vědělo, a jak by chtěl být vnímán. Vznikla tak mytologie dítěte poválečného Leningradu, zlého, hladového, divokého místa, které vychovávalo zlé, hladové, divoké děti. Z těch, které přežily.

    Do budovy, v níž Putin vyrůstal, se vcházelo přes vnitroblok. Obyvatelé Petrohradu těmto útvarům říkají „studniční dvory“: ze všech stran je uzavírají vysoké obytné domy a člověk má pocit, jako by stál na dně obrovské kamenné studny. Jako všechny takové dvory byl i tento posetý odpadky, rozkopaný a neosvětlený. Stejně tak budova samotná: schody z devatenáctého století se rozpadaly a na schodišti málokdy svítila funkční žárovka. Chyběly kusy zábradlí a zbytek konstrukce se divoce kymácel. Putinovi bydleli v nejvyšším patře pětipatrové budovy a za tmy to nebylo příliš bezpečné. Stejně jako většina bytů v centru Leningradu byl i tento součástí komplexu, který byl kdysi postaven pro zámožné nájemníky. Pak byl každý jeden byt rozdělen na dva nebo tři byty a bylo do nich sestěhováno několik rodin.Byt Putinových neměl pořádnou kuchyň, takže v úzké chodbě, do níž se vcházelo ze schodiště, stál jediný plynový sporák a dřez. Tři rodiny používaly k přípravě jídla čtyřplotýnkový sporák. Provizorní a nevytápěný, ale stálý záchod byl vybudován přistavěním části schodiště. Aby se obyvatelé mohli vykoupat, ohřívali si vodu na plynových kamnech a pak se myli vsedě nad záchodem v malé studené místnosti. Přirozeně, Vladimir Putin mladší byl jediným dítětem v bytě plném dospělých.Starší manželský pár žil v místnosti bez oken, která byla nakonec i úřady vyhodnocena jako neobyvatelná. Starý židovský pár, který byl velice nábožensky orientovaný a dodržoval ortodoxní předpisy, a jeho dospělá, neprovdaná dcera, obývali pokoj na druhé straně chodby-kuchyně než Putinovi. Ve společné kuchyni pravidelně docházelo ke konfliktům, ale dospělí se před nimi snažili Voloďu chránit. Putin si často hrával v pokoji židovské rodiny – a v rozhovoru se svými životopisci učinil pozoruhodné prohlášení, že nerozlišoval mezi svými rodiči a starými Židy.

    Putinovými slovy: „V našem obecním bytě žila židovská rodina – staří manželé a jejich dcera Chava. Chava byla dospělá žena, ale jak říkali dospělí, její život se nevyvíjel dobře. Nikdy se nevdala a stále žila s rodiči. Její otec byl krejčí, a přestože vypadal dost staře, celé dny v kuse šil na svém šicím stroji. Byli to věřící Židé. O šabatu nepracovali a starý muž si odříkával Talmud. Jednou už jsem se neudržel a zeptal se, co to odříkává. Vysvětlil mi, o co jde, a já okamžitě ztratil zájem.“Putinovi měli největší pokoj v bytě: asi dvacet metrů čtverečních. Na tehdejší poměry to byl pro tříčlennou rodinu takřka palácový příbytek. Téměř neuvěřitelné bylo, že Putinovi měli také televizi, telefon a daču, chatu za městem. Vladimir Putin starší pracoval jako kvalifikovaný dělník v továrně na výrobu železničních vagónů; Maria brala namáhavé nekvalifikované práce, které jí umožňovaly trávit čas se synem: pracovala mimo jiné jako noční hlídačka, uklízečka, nakladačka.Pokud se však zaměříme na jemné odstíny poválečné sovětské chudoby, Putinovi se jeví jako prakticky bohatí a pro dítě mimořádně obětaví rodiče. Jejich bezmezná péče o syna vedla například k tomu, že prvňáček Vladimir měl na ruce náramkové hodinky, což byl v té době a na tomto místě vzácný, drahý a prestižní doplněk pro jakoukoli věkovou skupinu. Jeho otec hodinky vůbec nemíval.

    Putin byl s největší pravděpodobností jediným studentem Leningradské univerzity, který vlastnil auto. Na počátku sedmdesátých let bylo auto v Sovětském svazu vzácností: masová výroba automobilů byla v plenkách – dokonce i o dvacet let později připadalo na tisíc obyvatel v SSSR sotva šedesát automobilů (ve srovnání se 781 ve Spojených státech). Auto stálo zhruba tolik co dača. Putinovi vyhráli auto ve státní loterii, a místo aby si vzali peníze – které by jim stačily na vystěhování z obecního bytu do soukromého bytu v nově postaveném domě na předměstí –, darovali auto synovi. To, že mladému Putinovi dali tento velkorysý dar a že ho přijal, je dalším příkladem mimořádně láskyplného vztahu Putinových k synovi.Základní škola byla jen pár kroků od domu, kde Putinovi bydleli. Poskytované vzdělání nemělo vysokou úroveň. Jeho učitelkou byla první čtyři roky velmi mladá žena, která si dokončovala vysokoškolské vzdělání ve večerní škole. Vzdělání také nebylo součástí představ Putina mladšího o úspěchu; kladl velký důraz na to, aby se prezentoval jako grázl, a v tom mu plně pomáhali jeho přátelé z dětství. Zdaleka největší množství informací, které jsou o něm k dispozici – tedy většina informací zpřístupněných jeho životopiscům -, se týká četných rvaček z jeho dětství a mládí.

    Dvorek je ústředním prvkem poválečného sovětského života a osobní mytologie Vladimira Putina je na něm do jisté míry založena. Vzhledem k tomu, že dospělí pracovali šest dní v týdnu a institucionalizovaná péče o děti téměř neexistovala, sovětské děti vyrůstaly ve společných prostorách před přelidněnými paneláky.V Putinově případě to znamenalo vyrůstat na dně studny – tedy na dvoře, který byl posetý odpadky a obývali ho drsňáci.

    „To byl ale vážně dvůr s velkým D,“ vyprávěl jeho bývalý spolužák a dlouholetý přítel Viktor Borisenko. „Samí grázlové. Nemytí, neoholení chlapi s cigaretami a lahvemi laciného vína. Neustálé pití, nadávky, rvačky. A uprostřed toho všeho byl Putin… Když jsme ale byli starší, vídali jsme ty neslavné konce grázlů ze dvora. Zpíjeli se do němoty, ocitli se na samém dně. Mnozí skončili ve vězení. Jinými slovy, nepodařilo se jim z toho dostat…“ Putin, mladší než grázlové a drobné postavy, se s nimi snažil držet krok. „Pokud ho někdy někdo jakkoli urazil,“ vzpomínal jeho přítel, „Voloďa se na toho dotyčného okamžitě vrhl, poškrábal ho, pokousal, trhal mu vlasy po chomáčích – obecně dělal cokoliv, jen aby ho nikdo nikdy neponížil.“Ke zděšení učitelů si malý prvňáček tyto gaunerské způsoby přinesl s sebou na základní školu. Ve vzpomínkách jeho bývalých spolužáků se to zmínkami o pěstních soubojích jen hemží, ale následující popis výstižně charakterizuje povahu budoucího prezidenta: „Učitel dílen táhl vzpouzejícího se Putina za límec ze své třídy do naší. V jeho třídě jsme vyráběli prachovky a Vladimir něco provedl… Trvalo dlouho než se uklidnil. Bylo zajímavé to pozorovat. Když to vypadalo, že se cítí lépe, že je po všem, tak najednou zase vzplanul a začal zuřit. To se opakovalo ještě několikrát.

    “Škola Putina nakonec potrestala vyloučením z Mladých pionýrů, což byla vzácná až exotická forma trestu, vyhrazená pro děti, které byly nezvladatelné a v podstatě považovány za ztracené pro společnost. Putina to poznamenalo. Po tři roky byl jediným dítětem ve škole, které nenosilo na krku rudý šátek, symbolizující členství v komunistické organizaci pro deseti- až čtrnáctileté. Putinovo postavení vyděděnce bylo o to zvláštnější, že byl ve srovnání s ostatními dětmi ve škole, z nichž většina statisticky pravděpodobně nežila s oběma rodiči, velmi dobře zaopatřený.Pro Putina však jeho pověst představovala skutečný status, kterým se chlubil v odpovědích svým životopiscům v roce 2000:„Proč vás do Mladých pionýrů přijali až v šesté třídě? Bylo to opravdu tak špatné?“„Samozřejmě. Nebyl jsem žádný pionýr, byl jsem chuligán.“„Děláte si ze sebe legraci?“„Neurážejte mě. Byl jsem opravdový hajzlík.

    “Putinovo společenské, politické a studijní postavení se náhle změnilo, když mu bylo třináct let: jako žák šesté třídy se do té doby podprůměrný školák najednou začal učit a byl odměněn nejen přijetím do Mladých pionýrů, ale i zvolením do funkce předsedy třídy. Bitky však pokračovaly v nezmenšené míře: Putinovi přátelé vyprávěli jeho životopiscům řadu bojových příběhů, v nichž se rok co rok opakovala stejná zápletka. „Hráli jsme na honěnou,“ vzpomínal jeden spolužák ze základní školy. „Voloďa šel kolem a viděl, že mě honí kluk mnohem starší a větší než já a já utíkám, co mi síly stačí. Přiskočil ke mně a udělal mi štít. Následovala bitka.“„Byli jsme v osmé třídě, když jsme stáli na tramvajové zastávce a čekali,“ vyprávěl další kamarád. „Přijela tramvaj, ale nejela tam, kam jsme potřebovali. Vystoupili dva obrovští opilí muži a začali se s někým prát. Nadávali a strkali do lidí. Vovka mi klidně podal tašku a pak jsem viděl, že jednoho z těch mužů právě poslal obličejem napřed do sněhové břečky. Druhý se otočil a začal na Voloďu křičet: „Co to bylo?“ O pár vteřin později už přesně věděl, co to bylo, protože ležel vedle svého kamaráda. To bylo právě ve chvíli, kdy přijela naše tramvaj. Jestli můžu o Vovkovi něco říct, tak to, že nikdy nenechal projít hajzly a darebáky, kteří urážejí lidi a otravují je.

    “Ani jako mladý důstojník KGB se Putin neuměl své vášně vzdát. „Jednou mě pozval, abych ho o Velikonocích doprovodil do náboženského průvodu,“ vzpomíná ještě jeden přítel. „Byl ve službě a pomáhal kordonem oddělit procesí. A zeptal se mě, jestli se chci jít podívat na oltář v kostele. Samozřejmě jsem řekl, že ano: byla to taková klukovina – nikdo tam nesměl, ale my jsme mohli jít dovnitř. A pak jsme po křížovém procesí šli domů. A stáli jsme na autobusové zastávce. Přišli k nám nějací lidé. Nevypadali jako zločinci, spíš jako vysokoškoláci, kteří trochu popili. Řekli: „Máte cigaretu? Vovka odsekl: „Ne.“ A oni: „Takhle se odpovídá?’“ A já jsem se ani nestačil podívat, co se dělo potom. Někdo z nich ho musel praštit nebo do něj strčit. Jen jsem viděl, jak se kolem mě mihly něčí nohy. Ten chlap někam letěl. A Voloďka mi řekl, úplně klidný: „Pojďme odsud pryč.“ A odešli jsme. Moc se mi líbilo, jak odhodil toho chlápka, co si ho dobíral. Jedna vteřina – a nohy měl ve vzduchu. “Tentýž kamarád vzpomínal, že o několik let později, když už Putin navštěvoval špionážní školu v Moskvě, přijel na pár dní domů do Leningradu, kde se v metru opět popral. „Někdo si na něj zasedl a on se o toho grázla postaral,“ řekl Putinovým životopiscům. „Voloďa byl tehdy velmi rozrušený. ‚V Moskvě pro to nebudou mít pochopení,‘ řekl. ‚Bude to mít následky.‘ A myslím, že se opravdu dostal do nějakých problémů, i když mi nikdy neřekl žádné podrobnosti. Nakonec se to vyřešilo.

    “Zdá se, že Putin reagoval na sebemenší provokaci tím, že se pustil do pouliční rvačky – a riskoval tak svou kariéru v KGB, která by ztroskotala, kdyby byl za rvačku zadržen nebo si ho policie byť jen všimla. Bez ohledu na to, zda jsou tyto historky zcela pravdivé, je pozoruhodné, že Putin sám sebe vykresluje – a nechává se ostatními vykreslovat – jako naprosto zbrklý, násilnický člověk s obtížnou, nezvladatelnou povahou. Obraz, který se rozhodl prezentovat, je o to pozoruhodnější, že se zdá být neslučitelný s tvrdou disciplínou, které se oddal na prahu dospívání.

    Když bylo Putinovi deset nebo jedenáct let, vydal se hledat místo, kde by se mohl naučit novým bojovým dovednostem. Box se pro něj ukázal jako příliš bolestivý: při jednom z prvních tréninků si zlomil nos. Pak objevil sambo.Sambo, zkratka ruského výrazu, který se překládá jako „sebeobrana beze zbraně“, je sovětské bojové umění, směsice judo, karate a lidových zápasnických umění. Starostliví rodiče byli proti chlapcově nové zálibě.

    Maria to označila za „hloupost“ a zdálo se, že se bojí o bezpečnost svého dítěte, a starší Vladimir lekce pro jistotu zakázal. Trenér musel několikrát navštívit pokoj Putinových, než chlapci dovolili navštěvovat každodenní tréninky. Sambo se svou disciplínou se stalo součástí Putinovy proměny z grázlíka ze základní školy v cílevědomého a pracovitého adolescenta. Bylo také spojeno s tím, co se stalo jeho prvořadou ambicí: Putin se zřejmě doslechl, že KGB od nových rekrutů očekává, že budou zběhlí v boji zblízka. „Představte si chlapce, který sní o tom, že se stane důstojníkem KGB, když všichni ostatní kolem něj chtějí být kosmonauty,“ řekla mi Gevorkijanová a snažila se mi vysvětlit, jak zvláštní jí Putinova vášeň připadá.Mně to tak přitažené za vlasy nepřipadalo: v šedesátých letech sovětské kulturní autority hodně investovaly do vytváření romantického nebo dokonce okouzlujícího obrazu tajné policie. Když bylo Vladimiru Putinovi dvanáct let, vyšel román Štít a meč, který se stal bestsellerem. Jeho hrdinou byl sovětský zpravodajský důstojník působící v Německu. Když bylo Putinovi patnáct let, byl román zfilmován jako velmi populární minisérie. O třiačtyřicet let později se Putin jako premiér setkal s jedenácti ruskými špiony deportovanými ze Spojených států – a společně si na znamení kamarádství a nostalgie zazpívali ústřední píseň právě z této minisérie.

    „Když jsem chodil do deváté třídy, ovlivnily mě filmy a knihy a já zatoužil pracovat pro KGB,“ řekl Putin svému životopisci. „Na tom není nic zvláštního.“Ve čtvrté třídě, kdy byl ještě notoricky špatným žákem, se Putin přihlásil na volitelný předmět němčina. Na svém psacím stole na dače svých rodičů měl portrét otce zakladatele sovětské špionáže. Jeho nejbližší přítel z dětství vzpomínal, že to byl „určitě nějaký zpravodajský důstojník, protože mi to Voloďka takto řekl“, a sám Putin nakonec poskytl svým životopiscům jméno svého idolu. Byl to Jan Berzin, hrdina revoluce, zakladatel sovětské vojenské rozvědky, tvůrce špionážních základen ve všech evropských zemích, byl stejně jako mnoho prvních bolševiků koncem třicátých let zatčen a zastřelen za vymyšlené protistalinské spiknutí. Oficiálně bylo toto jméno rehabilitováno 1956, ale všeobecně zůstává neznámé. Člověk musel být maniakálním fandou KGB, aby nejen znal jeho jméno, ale dokonce si opatřil jeho portrét.V šestnácti letech, rok před dokončením střední školy, se Putin vydal na velitelství KGB v Leningradě, aby se pokusil přihlásit do jejích služeb.

    „Vyzvedl mě na bráně nějaký muž,“ vzpomínal pro svého životopisce. „Nevěděl, kdo jsem. A pak už jsem ho nikdy neviděl. Řekl jsem mu, že chodím do školy a v budoucnu bych chtěl pracovat pro špiony. Zeptal jsem se, jestli je to možné a co bych pro to musel udělat. Muž řekl, že dobrovolníky obvykle nepřijímají, ale pro mě by bylo nejlepší jít na vysokou školu nebo sloužit v armádě. Zeptal jsem se ho, na jakou vysokou školu. Řekl, že nejlepší by byla nějaká právnická fakulta.“„Všechny překvapil, když řekl, že se bude hlásit na univerzitu,“ vyprávěla jeho třídní učitelka. „Zeptala jsem se: „Jak?“ Odpověděl: „Zařídím si to sám.

    “Leningradská univerzita byla jednou ze dvou nebo tří nejprestižnějších vysokých škol v celém Sovětském svazu, rozhodně to bylo zdaleka nejkonkurenčnější prostředí ve městě. Jak se průměrný student z rodiny, kterou v žádném případě nelze považovat za dobře situovanou, chtěl dostat na univerzitu, bylo záhadou.Jeho rodiče zřejmě protestovali, stejně jako jeho trenér: všichni dávali přednost takové vysoké škole, na kterou by byl Putin s větší pravděpodobností přijat, což by mu umožnilo vyhnout se povinné vojenské službě a zůstat blízko domova.

    Putin absolvoval střední školu se známkami „výborně“ z dějepisu, němčiny a tělocviku, „dobře“ ze zeměpisu, ruštiny a literatury a „uspokojivě“ (ekvivalent trojky) z fyziky, chemie, algebry a geometrie. Na Leningradskou univerzitu se údajně hlásilo čtyřicet zájemců o jedno místo. Jak se tam Putin dostal? Je dobře možné, že jeho odhodlání bylo natolik velké, že se na vyčerpávající zkoušky dokázal připravit sám, na úkor svého středoškolského studia – univerzita rozhodovala o přijetí pouze na základě série písemných a ústních zkoušek, nikoli na základě zápisových lístků.Je také možné, že KGB zajistila, aby se tam dostal.

Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)

Společný rozhovor Putina a Věry Gurevičové (2000)

Pokračování: 1url.cz/yKmO7

Foto: Putin na třídní fotografii (nedatováno)

Putinova esej neboli ruská verze Mein Kampf Article by Vladimir Putin ”On the Historical Unity of Russians and Ukrainians“

Tohle je prezident? Čeho je moc…

Autor:  leho | dne: September 4, 2022

Hunterův laptop

Autor:  leho | dne: May 8, 2022

V českých médiích se nezmiňovalo téměř nic o skandálu syna prezidenta jediné světové velmoci USA Huntera Bidena, který si nechal dne 12. dubna roku 2019 opravit tři laptopy v opravně ve svém domovském státě Delaware a jeden z nich si zapomněl vyzvednout. Majitel opravny nevyzvednutí mnohokrát urgoval, ale Hunter Biden byl v té době na drogách a na nevyzvednutý laptop úplně zapomněl.

Laptop i s daty na hard disku tak propadl majiteli obchodu dle smlouvy o opravě po 90 dnech lhůty, takže si majitel opravny data okopíroval a podíval se na obsah a nestačil se divit.

Na laptopu byly konkrétní údaje o korupci s čínskými soudruhy v sumách desítek milionů USD, Hunterova úloha ve firmě Burisma ovládanou ruskými oligarchy, Hunterovy sexuální hrátky s čínskými nezletiletými prostitutkami, a mnoho dalších krásných věcí. Majitel tedy odevzdal laptop FBI a okopírovaná data si nechal, neboť mu dle zákona náležela.

Až do října 2020 se s laptopem nic nedělo, nikdo o něm nic nevěděl a to bylo několik týdnů před volbami. FBI si rozhodně netroufla nic s laptopem už kvůli volbám cokoliv dělat, protože Strana má tuto agenturu už plně pod kontrolou podobně jako měla jiná Strana pod kontrolou Ministerstvo vnitra po obsazení Československa Rudou armádou v roce 1945.

Data byla tedy majitelem opravny poskytnuta v říjnu 2020 deníku The New York Post a ty je pak částečně uveřejnil. Ale bohužel, ihned po uveřejnění zasáhlo Ministerstvo pravdy reprezentované sociálními sítěmi včetně YouTube, které publikaci nežádaných informací úspěšně zablokovaly aby náhodou neovlivnily příliš mnoho voličů, jelikož by pak bylo velmi obtížné uskutečnit vládní puč během prezidentských voleb v listopadu 2020.

A tak Strana se úspěšně chopila moci po volbách 2020, ale pořád se ji nepodařilo dát pod svoji kontrolu všechny vládní a státní složky. Donald Trump totiž jmenoval nemálo soudců a ti konají včetně dalších, kteří se pořád odmítají podřídit vedoucí úloze Strany ve vládě a společnosti.

Bude tedy nesmírně zajímavé sledovat, co se bude dít během letošních voleb do Kongresu a Senátu. Jinak řečeno, žijeme ve velmi zajímavé době.

Více o laptopu: Timeline: FBI refused to accept Hunter Biden laptop until impeachment hearings

Případ generála Vlasova

Autor:  leho | dne: April 23, 2022

1. KŘIŽOVATKY

Stalo se to v srpnu 1941, poblíž Mogileva., zhruba dva měsíce po vypuknutí války. Na štáb velitele týlového prostoru skupiny armád Mitte generála pěchoty hraběte von Schenckendorffa přivedli sovětského důstojníka, který prohlásil, že ho posílá major Kononov, velitel 436. pluku 155. střelecké divize. Odevzdal generálovi dopis, v němž Kononov nabízel, že přejde se svými vojáky na německou stranu pod podmínkou, že mu bude umožněno bojovat proti bolševismu. Generál už poznal obětavost a statečnost rudoarmějců. Majorova nabídka ho překvapila. Vzkázal, že souhlasí.

Major Ivan Nikitič Kononov, osmatřicetiletý donský kozák, absolvent vojenské akademie, člen strany od roku 1927, účastník finské války, nositel Řádu rudého praporu, nařídil svým vojákům, kteří jako zadní voj kryli ústup divize, aby nastoupili do čtverců po rotách a praporech.

„Vojáci?” zvolal, „rozhodl jsem se přejít na druhou stranu fronty. Konečně’ se nám‚kozákům nabízí příležitost postavit se proti bolševismu, který pošlapal staletá kozácká práva. Kdo z vás chce jít se mnou, ať vystoupí a zařadí se vpravo. Nikoho nenutím. Každý ať se rozhodne podle své vůle.”

Řady se rozhlučely. Někteří smýšleli stejně jako Kononov. Jizvy na duších z dob občanské války a kolektivizace se jim ještě nezhojily. Skrytá nenávist vyvřela. Plukovní komisař Pančenko byl zděšen. Někteří váhali: odejít, nebo zůstat? Jejich morálka byla po zmatcích a strázních uplynulých týdnů otřesena. Pochybnosti jim hryzaly v mozku. Sovětský svaz se hroutí, má cenu ještě bojovat? Nebude přece jen lepší přidat se k vítězům a obnovit s jejich pomocí staré pořádky, které bolševici zrušili?

Většina pluku nakonec přešla 22. srpna 1941 s majorem Kononovem na německou stranu. Prozatím byli umístěni ve zvláštním zajateckém táboře, zřízeném v bývalé zbrojní to­várně v Osinovce.

Schenckendorff si zavolal Kononova:

„Co váš přimělo k tomuto rozhodnutí?”

„Jsem kozák a nenávidím bolševismus,” odpověděl Kononov vášnivě. „Chci bojovat proti Stalinově vládě.”

Schenckendorff si zvědavě prohlížel ramenatého muže ve vyrudlé gymnasťorce a vjezdeckých kalhotách zasunutých do zaprášených holínek.

„Chtěl jsem přejít frontu už loni ve Finsku, ale nebyla příležitost, až teď …” ozval se Kononov do ticha. „Nejsem sám, kdo takhle uvažuje.”

Generál se zamyslel. Co s těmi lidmi? Operační důstojník major von Kraewel se přimlouval:

„Kononov žádá, abychom mu umožnili bojovat. Chce postavit kozácký pluk. Myslím, že by se mu měla dát příležitost.”

Generál mlčky přikyvoval. Sám o tom uvažoval již delší dobu. Kozáci budou jistě bojovat jako čerti. Spálili za sebou mosty, nic jiného jim nezbývá. Proč nešetřit drahocennou německou krev?

„Zkusme to,” řekl. „Zorganizujeme z nich jezdecký pluk.“

Nasadíme ho zatím k ochraně silničních a železničních spojů. Uvidíme, jak se budou činit. Kononova můžeme povýšit na podplukovníka a udělat ho velitelem. Kozáci mu důvěřují.”

„Ano, pane generále,” souhlasil vřele von Kraewel. „To je výtečné řešení. Kononov bude jistě spolehlivě pinit svůj úkol.”

Během několika týdnů vznikl kozácký jezdecký pluk 600 pod velením podplukovníka Kononova. Podle von Schenckendorffových předpokladů ve strážní službě vynikal mimořádnou horlivostí.

Nebyl to zdaleka jediný případ, kdy německým okupantům nabízeli své služby zapřisáhlí odpůrci komunismu. Patřil k nim i Bronislav Kaminskij, okresní starosta v Lokoti. Nejenže se s vervou ujal správy kraje, zorganizoval zásobování a uvedl do chodu školství, ale navíc na vlastní pěst postavil oddíly vyzbrojené sovětskými zbraněmi. V oblasti Lokotě, městečka ležícího na východním okraji brjanských lesů, tvrdě zlikvidoval partyzánské skupiny, které se tu soustřeďovaly.

Kaminskij hořel nesmiřitelnou nenávistí ke všemu, co bylo sovětské. Před lety ho orgány NKVD zatkly a poslaly na dlouhou dobu do trestaneckého tábora na Sibiř. Trest mu byl po nějakém čase změněn na nucený pobyt v Lokoti. Příchod Němců uvítal Kaminskij jako osvobození a ochotně se jim upsal tělem i duší.

Velitel německé 2. tankové armády generál Schmidt, který se doslechl o kaminského iniciativě, vysoce ocenil jeho zásluhy, pozval ho do svého štábu a o své vůli, aniž kohokoliv požádal o souhlas, svěřil mu správu dalších okresů. Přiznal mu přitom titul generálmajora s pravomocí organizovat v jeho rozlehlé správní oblasti vlastní armádu pod názvem Ruská osvobozenecká lidová armáda (RONA). Poskytl mu pro ten účel kořistní sovětskou výzbroj včetně dělostřelectva a tanků. Novopečený generál Kaminskij, opojený strmým vzestupem s(ré moci, založil i vlastní politickou stranu s programem, který byl zmatenou směsí fašismu a socialismu. Generál Schmidt, který v Kaminském spatřoval svůj vlastní úspěch, snaživě sepsal v září 1941 memorandum „O možnostech potírání bolševického odporu zevnitř”. Podrobně v něm vyložil své zkušenosti z Lokotě. Nedočkal se však žádného ocenění. Nadřízené instance jeho spisu nevěnovaly pozornost.

Přibližně v téže době skupina aktivistů, která se ujala městské správy ve Smolensku, vypravila deputaci k veliteli skupiny armád Mitte polnímu maršálu von Bockovi. S hlubokými úklonami a s poníženou zdvořilostí představitelé města odevzdali maršálovi cenný dar, historické dělo Napoleonovy armády. Zároveň požádali o doručení pozdravné petice vůdci německého národa Adolfu Hitlerovi. Obsahovala žádost, aby ve Smolensku byla ustavena vláda Rusů, kteří jsou připraveni spolu s německými jednotkami bojovat proti Stalinově vládě.

Maršál, který nevynikal žádným zvláštním politickým rozhledem, petici odeslal do vůdcova hlavního stanu, aniž se zajímal o její vyřízení. Neměl konečně ani čas zjišťovat, kde uvázla odpověď nejvyšších míst. Začala bitva u Moskvy a polní maršál von Bock měl plnou hlavu jiných starostí.

Jeho operační důstojník plukovník von Tresckow však hned při návštěvě představitelů smolenské městské správy uložil hauptmannu Strik—Strikfeldtovi, tlumočníkovi přidělenému štábu skupiny armád, aby zpracoval návrh organizace ruské osvobozenecké armády. V říjnu 1941 ho spolu se zpravodajským důstojníkem Gersdorffem předložil maršálovi. Plán počítal s dvousettisícovou ruskou armádou bez letectva, přičemž pro jistotu vždy za třemi ruskými divizemi měla být rozmístěna jedna divize německá. Plán současně doporučoval uznat smolenskou protibolševickou vzdorovládu.

Vrchní velitel pozemního vojska polní maršál von Brauchitsch postoupil plán ,polnímu maršálu Keitelovi. Čas plynul, odpověď nepřicházela. Smolenská městská správa ji marně urgovala. Teprve v polovině listopadu přišlo z hlav­ního stanu Keitelovo rozhodnutí: „Politické věci zásadně skupině armád nepřísluší.”

Hauptmann Strik—Strikfeldt, pětačtyřicetiletý baltský Němec, kdysi chodil do školy v Petrohradě a za 1. světové války sloužil jako mladý důstojník v carské armádě. Ovládal tedy dokonale ruský jazyk. Mezi válkami pracoval v Rize jako zástupce britské průmyslové firmy. Po připojení baltských republik k Sovětskému svazu přesídlil do Německa. Pro své jazykové znalosti byl povolán do armády k tlumočnické práci. Nenáviděl bolševismus, ale měl upřímně rád Rusy. Bylo mu proto velice trapně, když smolenským radním překládal slova náčelníka štábu pozemního vojska generála Greiffenberga, který jim s diplomatickými kličkami sděloval, že jejich žádost se dosud zkoumá na nejvyšších místech. Rusům bylo vidět na očích, že ‘pochopili, oč jde. Němci jejich žádost odmítají. Ani velkorysý německý dar, dodávka léků pro smolenskou nemocnici, nezmírnil roztrpčení jejich mluvčího, který nakonec prohlásil:

„Vaše vláda zřejmě ještě nepochopila vážnost situace.”

Měl pravdu. Nacističtí bonzové vskutku ještě nic nechápali. Koncem prosince 1941 odjela na východ první skupina úředníků Rosenbergova ministerstva pro obsazená východní území, aby od armády převzala správu některých okupovaných oblastí. Úředníky, kterým se pro jejich nové žlutohnědé uniformy začalo přezdívat zlatí bažanti, přijal před odjezdem sám jejich nejvyšší představený, říšský ministr Alfred Rosenberg. Pronesl k nim řeč:

„Jedete jako představitelé německého národa do oblastí východu, dobytých německým vojákem. Setkáte se tam s těžkými problémy, s nouzí a hladem, v nichž žije obyvatelstvo. Nepřistupujte k tomu všemu z našeho, německého hlediska. To je zvláštní svět. My si musíme uvědomit, že ruský člověk je zvíře, byl jím a zůstal. Bolševici z něho udělali pracující zvíře. Vy ho musíte donutit, aby pracoval ještě více. Musí být tažným dobytčetem při budování velikého německého impéria. Uvidíte tam utrpení. Ruský člověk rád trpí. To je zvláštní rys jeho patologické duše, který ukázal světu jejich spisovatel Dostojevskij. Vy musíte dát Rusům vždycky pocítit, že jste představiteli panského národa.”

Okupanti nedocenili skutečnost, že tisíce, ba statisíce sovětských lidí, roztrpčených a znechucených Stalinovou tyranií, vzhlížely v prvních týdnech a měsících války k Němcům s nadějí. Kolchozníci říkali: „Ech, co! Bude aspoň pořádek. Horší než bolševici Němec určitě nebude. Hlavně když dá lidem půdu, a pak už to půjde.”

I mezi zajatci, rozčarovanými neschopností vojenského velení, se šířily protisovětské nálady. Ti otřesení, zbědovaní chlapi byli dokonce schopni odpustit Němcům bezohledné zacházení. Přečtěme si zážitky jednoho z nich: „Bylo mi až protivné dívat se na naše vojáky, většinou to byli záložáci, starší chlapi, s jakým obdivem čučeli na každého německého vojáka, který šel kolem. Bylo nás za drátem na šedesát tisíc. Pod širým nebem. Lilo jako z konve, člověk se neměl kam schovat. A ti naši fotři sedí v hloučcích u ohníčků a slyším, jak vykládají: Copak Němec mohl vědět, že nás bude tolik, aby pro nás nachystal vyhřáté kvartýry? Ten má, kamarádíčkové, všecko do puntíku napřed spočítaný. S čím nepočítal, to holt není připravený.

První den, to musím říct, nám vůbec nedali najíst, ale našinci hned měli po ruce vysvětlení: Němci teď mají pino jiných starostí, než jak nám nacpat břicha. Počkáme, kamarádi, trochu toho hladu vydržíme

Když uběhl druhý den, a my jsme zase nedostali ani kůrku, opět se našli dobráci, kteří pro to měli omluvu: Němci nás tak vedou ke kamarádství. Vědí, že někomu zbyly suchary, někomu kousek chleba, a tak chtějí, abychom na sebe nebyli jako psi, jak to bylo za bolševiků, a bratrsky se rozdělili. Když se kolem nás německý frajtr hnal s holí v ruce za jedním ze zajatců, který se provinil, už nevím čím, ozývalo se z našich řad: Jo, kamarádi, Němci nejsou bolševici. Ti nás, panečku, naučí pořádku. Berou všechno, jak se patří …

Věřte mi, takhle to šlo čtrnáct dní, totiž chci říct, že jsme neměli ani kus střechy nad hlavou, ani ždibec chleba. V té době už z našeho tábora denriě odváželi do hromadného hrobu takové dvě tři stovky lidí. I tohle se našinci snažili všelijak vysvětlovat a omlouvat. Za měsíc nás z celého tábora zbylo pár tisíc kostlivců …”

Po porážce německých armád u Moskvy došlo k řadě změn na vysokých velitelských místech wehrmachtu. U skupiny armád Mitte nahradil von Bocka maršál von Kluge. Ten měl pro politiku ještě méně pochopení než von Bock. Často si v užším kruhu opatrně zahuboval na hlavní stan, ale neodvažoval se otevřeně vzdorovat jeho příkazům. Nevynikal přitom nijak zvlášť pevným charakterem. Všechno, co se u skupiny armád podnikalo za zády vrchního velení, muselo se mu opatrně servírovat s ujištěním, že jde o čistě vojenskou nezbytnost.

Ale ona to skutečně byla vojenská nezbytnost, co způsobilo, že v rozporu s pohrdavým vztahem pravověrných nacistů k národům Východu přibývalo v jednotkách wehrmachtu dobrovolníků z řad sovětských válečných zajatců, zběhů i civilistů. Uplatňovali se na frontě jako řidiči, řemeslníci, voz­kové, nosiči munice, strážní

Podplukovník Gehlen, šéf zpravodajského oddělení Cizí armády—Východ při vrchním velitelství pozemního vojska, o tom hovořil s majorem generálního štábu Heinzem Heerem, který byl k jeho oddělení .přidělen pro svou znalost ruštiny. Přijal ho ve své pracovně v jednom z baráků vrchního velitelství pozemního vojska v lese poblíž Angerburgu am Mauersee 21. dubna 1942 a s překvapivou otevřeností ho zasvěcoval do poměrů.

»Takových lidí máme už v armádě na dvě stě tisíc. Někteří se k nám dávají, aby unikli smrti v zajateckých táborech, někteří z vypočítavosti a někteří z přesvědčení, proto, že nenávidí komunisty, léta svou nenávist skrývali a teď se domnívají, že jim dopomůžeme k lepšímu životu. Desetitisíce těchto lidí nosí německé uniformy, dali jsme jim zbraně. Konají strážní službu, pronásledují partyzány, dokonce bojují na frontě a ne právě špatně.”

„Opravdu?” žasl Heere, štíhlý třicátník s jemným inteligentním obličejem. „To jsem nevěděl.”

„Jak byste to mohl vědět?” usmál se Gehlen. „Vždyť i naše vrchní velitelství pozemního vojska se tváří, že o tom neví. Před vrchním velitelstvím wehrmachtu se to musí tajit. Vtip je v tom, že my ty lidi prostě potřebujeme. Sovětské Rusko porazíme, jen když získáme masy ruského obyvatelstva na svou stranu. Jde o to, jestli se nám podaří přesvědčit o tom naše velení.”

Heere měl o čem přemýšlet. Prodělal tažení v Polsku, ve Francii, v Jugoslávii. Horoval pro vůdce. Ale na východní frontě, kde jako operační důstojník 49, horského sboru prožil těžké boje za sovětské zimní ofenzívy, z něj nadšení vyprchávalo. Cítil, že v soukolí něco skřípe. Byl svědkem krutostí, kterých se na obyvatelstvu dopouštěli esesmani a příslušníci sicherheitsdienstu. Když poblíž města Stalino navštívil zajatecký tábor, otřásl jím pohled na vyhladovělé ubožáky. Uvědomil si rozhořčeně: Rozséváme nenávist. Teď mu Gehlen potvrdil, co napadlo i jeho samého: Takhle se nedá zvítězit.

Také generál Schenckendorff, velitel týlových oblastí skupiny armád Mitte, dospěl k závěru, že nezávisle na tom, kdo přišel s nápadem verbovat ruské hilfswillige, pomocné dobrovolníky do wehrmachtu, je jich velice zapotřebí. V rozhovoru s operačním důstojníkem skupiny armád plukovníkem Tresckowem si pochvaloval:

„Vypadá to dobře. První prapory se už stabilizují. Některé se skvěle osvědčily v boji. Požadavky na doplňky rostou. Rozhodl jsem se v Bobrujsku postavit z Rusů náhradní prapor, ze kterého bude brzy pluk. …“

… pokračování příště

Svět je opět normální

Autor:  leho | dne: April 18, 2022

Titulek je míněn ve vší vážnosti, žádná recese. Od 24. února roku 2022 začátkem válečného konfliktu v Evropě mezi Ruskem a Ukrajinou se svět naprosto jednoznačně posunul opět do normálu přerušením dlouhého a nenormálního období míru nemající v celé lidské historii obdoby. Příroda to tak zařídila, že člověk je biologicky naprogramován pro neustálý boj za své přežití proti celé řadě nepřátel včetně divokých šelem a i jeho samého. Mír a pokoj není tedy vůbec normální stav. Když nepřátelé přestali existovat, tak si je lidé prostě museli vymyslet a je úplně jedno, jestli to jsou plastová brčka, globální oteplování či Donald Trump. Nejen já, ale i mnozí jiní si zajisté všimli, jak kovidová opatření se po ruském útoku na Ukrajinu začala rušit všude na světě, neboť teď už jde po dlouhé době opravdu o život a nelze don-quixotsky bojovat s větrnými mlýny donekonečna. Takže by se mohlo říci, že to je dobré, vše v pořádku a nejen kovidové šílenství je za námi. Mohlo by se to říci, ale rozhodně nemělo, protože to pravé šílenství právě začalo a zřejmě bude znatelně narůstat. Normál totiž je právě to šílenství, které bylo původně realitou každodenního života v podobě boje s divokými šelmami a jinými kmeny toužící po našem území oplývající medem a mlékem. Dává smysl, ne?

Evidentně to smysl dává rovněž kvůli celkovému zmatení ve společnosti jak bylo již zmíněno v článku Velké téma: Co se to děje? a jež ve velké míře stále přetrvává. Důvodem této neblahé skutečnosti je z velké míry nedůvěryhodnost hlavních světových médií, která jsou už více než 10 let výhradně stranickým tiskem americké Demokratické strany, zkráceně Strany, neboť jde skutečně o Stranu toho samého typu, která měla vedoucí úlohu v bývalém Československu dlouhých 41 let a kterou zmiňoval i George Orwell ve svém románu 1984. A co je horší, Strana má díky Internetu a sociálním sítím globální vliv. A právě ta nedůvěra způsobuje, že ve veřejnosti jsou velké pochyby co se to na té Ukrajině vlastně děje a všechna ta zvěrstva ruských ozbrojených sil jsou jistě pochybná neboť informace o nich dostává veřejnost právě z těch samých stranických zdrojů, které tak brutálně lhaly ještě před několika dny a týdny. Jen tak mimochodem, na nacistická zvěrstva si našla média místo až dlouho po válce. Oni nám tak strašně až doteď lhali a najednou začínají mluvit pravdu? Ne, to rozhodně ne! A je to skutečně tak, oni se opravdu nezměnili. Rozdíl je pouze v tom, že dnes využívají nesmírně krvavou a brutální realitu ve svůj prospěch a ve prospěch Strany a vlády a to nejen v USA. Takže tentokrát pravda jim hraje do not a není tedy moc divu, že jim velká část veřejnosti nevěří a to je velmi špatně.

Na druhou stranu ale ještě v dobách, kdy neexistoval Internet a kdy ve světě bylo o mnoho více ozbrojených konfliktů včetně značného lidského utrpení, bylo zřejmě také méně obtížné a i bylo výnosné pravdu veřejnosti sdělovat, neboť si to žádala, aby se podporoval základní lidský pud sebezáchovy včetně pocitu boje za přežití a víru v lepší zítřky. Tento stav měl po konci Studené války pauzu a boj za přežití se přesunul do jiných rovin v podobě boje proti již zmíněným plastovým brčkům, globálnímu oteplování či Donaldu Trumpovi. Těžko říci, zda větší bláznovství byl boj proti brčkům či oranžovému miliardáři, kterému se též Nezvědavec věnoval v několika článcích jako např. Washintonský močál je mnohem hlubší než kdo čekal.

Svět se tedy dostává do normálu, ale to zdaleka neznamená, že budoucnost bude nějak růžová. Spíše naopak. Ve veřejném prostoru totiž není místo na obyčejné problémy, které zahrnují například co se našlo na laptopu Huntera Bidena, že americká administrativa je neuvěřitelně zkorumpovaná a že postupná degradace státu zatím spěje k rozdělení Unie a k vyklizení pozice světového četníka. V takovém prostředí pak si lze lehce představit, že dojde k použití atomových zbraní kdekoliv, nemusí to být zrovna Ukrajina, neboť situace je z velké části nepředvídatelná.

Hunter Biden: First the Times, Now the Post

Co lze ale celkem s jistotou předvídat, že nadcházející léto přijde svět o celou třetinu sklizně obilí, neboť právě tolik se ho v minulosti sklidilo v Rusku a na Ukrajině. V mnoha zemích, hlavně v těch chudších, bude hlad a ten probudí lidové bouře a chaos. V historii to tak vždy bylo a když byl hlad a mor, byly také války a lidové bouře. Není tedy důvod si myslet, že to bude v budoucnosti jinak.

Na závěr zmíním pár faktů. Jeden z nich je, že Rusko se po rozpadu Sovětského svazu nestalo lepším a viditelně se mu nepodařilo odstranit dědictví komunismu. Opak je rozhodně pravdou. Po více než 75 letech zničující diktatury nezbylo v Rusku mnoho lidských zdrojů, které by zastavily úpadek společnosti zapříčiněným bolševickou diktaturou. Dalo by se i argumentovat, že tento úpadek se dokonce zrychlil. Nemám na mysli úpadek technický a hmotný, ale především úpadek lidský a mravní. Druhý fakt je ten, že ani ruská realita v polovině 19. století nebyla výrazně na vyšší úrovni než dnes ve srovnání se zbytkem civilizovaného světa, protože zde neexistovala instituce tzv. “common law”, což byla všeobecná úcta k zákonům a pořádku nejen mezi běžnými lidmi, ale především byly zákony respektovány panovníky v Anglii už od 12. století a tento proces pak vedl ke všeobecné obrodě, renesanci a pokroku ve společnosti prakticky v celé Evropě. V Rusku ale nic takového neproběhlo a ruský car nikdy neměl v úmyslu předat svoji moc parlamentu a zákonodárcům. Po VŘSR už jenom myšlenky na něco takového jako “common law” mohly vést přímo k fyzické likvidaci jedince a dodnes se v té nešťastné zemi situace zásadně nezlepšila. Karel Havlíček Borovský našemu národu podal o této jednoznačně negativní ruské realitě svědectví už v 19. století. Takže pokud připočteme k tomuto faktu obrovskou nejen fyzickou, ale hlavně lidskou devastaci ruského státu po celou dobu jeho existence, tak se nikdo nemůže divit, co se tam dnes děje. A pokud se nikomu nechce číst Havlíčkovy reportáže o Rusku, jelikož kdo má na to dnes čas, že ano, tak si alespoň může přečíst jednu diplomku, na to si snad už čas najde: Karel Havlíček Borovský a Rusko.

Proces s Kyle Rittenhousem

Autor:  leho | dne: November 21, 2021

Rittenhouse Acquitted

Má poznámka byla inspirována příspěvkem v diskuzi k článku na iDnes: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/kyle-rittenhouse-kenosha-smrt-zbran-strileni-soud-rozsudek.A211119_194045_zahranicni_hend

Článek celkově vyjadřuje neschopnost většiny Evropanů pochopit americkou státnost, která je založena na lidech jakým je Kyle Rittenhouse. Samozřejmě v tomto případě je úplně jedno, jestli mu je 5, 10, 17 nebo 80, věk zde nehraje žádnou roli.

Americká Ústava neuzákoňuje policii, ale uzákoňuje právo vlastnit zbraň a právo vlastnit majetek. Ve většině států Unie ale právo vlastnit zbraň už bylo prakticky zrušeno, snad kromě Texasu, kde ještě i dnes lze zastřelit beztrestně zloděje i zezadu a ještě k tomu z dálky když už prchá se svým lupem. Ale zase ne všude, ve městech jako Dallas-Fort Worth určitě nikoliv.

Není tedy bez zajímavosti, když žalobce během procesu s Rittenhousem jasně řekl, že bránit majetek zbraní před vyrabováním je protizákonné a jistě v tomto měl pravdu. Ale zatím ještě není protizákonné zbraní bránit svůj vlastní život a o to tu šlo.

Koncept, že Kyle Rittenhouse a skupina dalších šla bránit majetky svých spoluobčanů, už uniká i samotným Američanům, kteří se nakazili evropskou vznešenou ideologií včetně marxismu, že majetek je proti společenské etice, je neslušné být bohatý a podnikat, takže je tedy v pořádku, že součástí “protestu” je vypalování a rabování obchodů a kanceláří. Policie v tomto duchu tedy rovněž nezasahovala, neboť šlo o pouhé majetky a nikoliv o životy.

Policie se rozhodla v Kenoshe nezasáhnout a tak její úlohu zaplnili místní, kteří odmítli se jako ovce podřídit kriminálním živlům a postavili se jim se zbraní v ruce.

Ihned po událostech státní federální žalobce Rittenhouse obvinil aniž si zjistil, že jednal naprosto v souladu se zákony. Jedná se o obecný trend, kdy federální soudnictví se vůbec na zákony neohlíží a uplatňuje je pouze v souladu s politikou Strany. Mám na mysli tu “Demokratickou” stranu, která nemá s demokracií nic společného.

Kdyby neexistovalo mnoho videí a kdyby soudce uplatňoval ideologickou linii Strany, Rittenhouse by byl jistě odsouzen na doživotí. Ale to se nestalo. Bohužel ale v procesech s tzv. “povstalci” z 6. ledna je to jinak, tam soudci povolují pouze ta videa a důkazy, které jsou v souladu se žalobou na rozdíl od případu v Kenoshe.

Looting Comes to the Suburbs