Vzpomínka na Cinglák

Autor:  kahulak | dne: April 2, 2020

Nějak jsem dneska navečer stihnul zapomenout na ten šílenej běh starostí v práci a nejistoty spojený s tím čínskym vejrem a v duchu jsem vystoupal na kopec Cinglák, kde jsem od dětsví nebyl a díval jsem se na známou krajinu ze zapomenutý perspektivy. Dole pod prvním trnkovým křovím se na mě smál rozrazil a pomněnky, takový ty droboučký vzpomínky na ticho, které kdysi panovalo nad Kopcem, na obloze tenkrát nehřmela letadla a dole pod ním nebzučela doprava, ale včely z úlu báječnýho učitele pana Skrety.
 
Jsem rád, že se mi podařilo se v duchu vrátit do dětsví, do okolí který znám a je mi příjemný, mezi lidi, co jsou mi blízcí, prostě do světa, do kterého jsem se narodil, viděl ty príma kytky u cesty, který mě dokázaly zastavit i při největším spěchu, zkrátka ty tisíce obyčejnejch věcí, třeba jsem si vybavil ten nádhernej topol v saďáku, planou, ale velice košatou hrušku pod cestou u Kojánky, na který měl Medvěd – Grunďák vybudovanou boudu, do který se lezlo po tlustým laně, jalovec u plotu paní Sojkový, který jsme říkaly – ano my děti, baba Puc…
 
Za každou tou dnešní vzpomínkou či retrospektivou, je vlastně celej vesmír vzpomínek na vodřený kolena, na ukopnutý palce na nohou, na ztracenou čínenku (kuličku), na tajný písmo, na parní lokotku funící udolím dole ve Studeným, na výměnu známek a vodznaků ve škole pod lavicí, na radost když v zimě napadnul sníh a mohli jsme sáňkovat, jezdit na bobech a lyžovat právě na tom Cingláku, kam jsme to měli jenom malej kousek. No a na druhou stranu ke Krči – směrem ke konečný tramvaje číslo 13, kde se říkalo U třináctky, bejvala Kolonka, kde bydlela spousta zajímavejch lidí, Eda Geher, Zikové, Šikové, Bělecký, pani Bezděková, Pepík Bambula…
 
Eva Bělecká a Jindra Zíka s nama chodili do třídy na základku na Jerry Menk Street, my děti jsme si takhle přejmenovaly Jeremenkovou ulici, moc prima spolužáci. Ta Kolonka, to byly nouzový stavby, nebyl tam vodovod, kanalizace a ani elektřina, jo a taky tam bydlel můj fotbalovej spoluhráč z TJ Podolí Honza Slavíček, moc prima parťák, Honza kopal levýho beka a já chytal v bráně, ja pak šel za starší žáky chytat do Sparty a Honza, ač vynikající bek, zůstal v Podolí a do dnešního dne kope za podolský starý pány, zatímco já se ve Spartě nechyt. Taky jsem byl v těch vzpomínkách chvilku na Dobešce v lesejku a na Kavkách, ale to nebylo, kromě vzpomínek na podolský fotbalový hřiště, kdy jsem skutečně opět ucejtil tu zvláštně vůni těch podolskejch dřevěnejch šaten, tak intezívní, jako byl Cinglák.
 

 
Hodně intezivní vzpomínka byla taky na přístav parníku u loděnice Bohemky, tedy u Branický skály, tam jsme se chodily – ano my děti, v létě koupat do Vltavy, byla tam hluboká voda a nikdo nás tam nevotravoval, tak jsme si tam hráli s holkama na doktora a navzájem jsme se prohlíželi :-), moc prima vzpomínka!
 
No abych se kolem toho dlouho nemotal, prostě jsem si vzpomněl na to úžasný dětství v Braníku a trošku se mi o těch prima bezstarostnejch dnech zastesklo, ne po Braníku, ale vopravdu po těch již zmíněných nádherně bezstarostných dnech dětsví. Jsem nesmírně rád, že jsem si ty bezstarostný dny užil do plna – nevrátěj se. Když jsem se v duchu vracel do dětskejch let, tak jsem si u toho nalil frťana a nějak se mi potom začaly zavírat oči, tak jsem nechal psaní, ale v těch pčíjemnejch vzpomínkach jsem pokračoval.
 
To úžasný bezstarostný dětsví je v moji duši a v životě nesmírně krasný místo, který mi nabízí spoustu příležitostí k obdivu a vytržení, jen je třeba ten život a to krásný místečko nepřejít a neminout. Stejně tak si uvědomuji ty duševně rozporuplný roky puberty a outlýho mládí, kdy je člověk zranitelnej, protože má ideály, protože věří, že lidi jsou v podstatě dobří, přátelé věrní a láska nezištná. Pak jsem nějak dozrál, sice nevím v co, ale tutově jsem sam sebou a nic jinýho bych bejt nechtěl a při tom dozrávání jsem si uvědomoval, že ten kdo umí pěstovat a rozdávat dobro, zasluhuje nezměrnou úctu. Ač jsem ateista, tak sem přetisknu co je psáno v Bibli – “Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.” (Da 12,3).
 

 
Což mi říká, že Spravedlnost je ta kostra, na kterou je všechno ostatní navázaný. Taky jsem si v tý době toho dozrávání, no spíš to bylo vystřízlivění z mladistvejch ideálů, začal uvědomovat, že na emoce a na svědomí se nelze spoléhat, proto byl asi ustavenej zákon a už od nejstarších dob byly zákony napsány, někdy i vytesány do kamene – to podle mne proto, aby je nebylo možný měnit podle nálady, ideálů, emocí, iluzí, duševní poruchy…
 
Naše doba je bohužel nabita emocema, povětšině špatnejma, kolikrát si uvědomuju, ze hlásání zla se bere jako přijatelný projev svobody – což je tutově duševní porucha. Moje osobní východisko je – zachovat si chladnou hlavu, nenechat se zmítat a šmejkat emocema, zachovat si lásku a porozumění a hlídat právo. No a jednou za čas se nechat oslovit tím užasným veršem Sváti Karáska – “Ty jdi a miluj to nedokonale”, což mi pomáhá k těm mejm občasnejm myšlenkovejm návratům do dětsví a mladejch naivních let mého života.
 
Nějak jsem se vod toho Cingláku v myšlenkách vzdálil, ale ne zas tolik, jenom chci znova říct, ze život,láska a porozumění, je jedna velká nádhera a svět je krásný místo. Trošku nám tady přes den nasněžilo, tak to půjdu před chaloupku vodškrábnout lopatou a nasypu ptáčkům do krmítka. Panečku to už jsem pravej stařík, krmím ptáčky:-).
 
Pokoj a Dobro.
 
Kahulak
 

Redakčně upraveno. Originál v diskuzi Nezvědavce: https://nezvedavec.org/forums/topic/mikin-bilina/page/6/#post-7345