Kovidové cestování, díl 1.

Autor:  leho | dne: December 19, 2020

Svoboda cestovat je pro mne jedno z naprosto zásadních lidských práv. Pokud by to někoho zajímalo, pak pro mne jsou další dvě zásadní práva a to je právo svobodného vyjadřování a právo vlastnit zbraň. Jakoukoliv! Dle 2. dodatku Ústavy USA, který vlastnictví zbraně nijak neomezuje. A ještě právo na shromažďování nejen v podobě demonstrací, ale třeba jít na bigbítový koncert, což bylo v letech existence Československé socialistické republiky velmi omezeno.

Ale to jsem odbočil, takže zpět k tématu. Kovidové šílenství nejméně jedno z těchto zásadních práv dlouhodobě potlačilo a to celosvětově. Politici ve všech západních zemích včetně Česka vydali a schválili nařízení, které ustanovilo jistý druh stanného práva ve jménu zdraví a zachování životů jejich voličů. To, že jsou nařízení v rámci stanného práva kolikrát naprosto v rozporu s logikou a selským rozumem, se neřeší. Vládní agentury se ve všech západních zemích rozrostly do takových rozměrů, že uplatnit jakýkoliv selský rozum už není možné.

Epidemie COVID-19 je ale celkem pochopitelným důvodem omezení turistického ruchu. Zhruba v srpnu jsem si zjistil, že dle nařízení Ministerstva vnitra a Zdravotnictví České republiky přímí rodinní příslušníci českých občanů mohou do republiky přicestovat, když se jedná o nutnou cestu z důvodu nutné péče o rodiče a jiné přímé rodinné příslušníky.

Napřed jsem se otázal zastupitelského úřadu v Los Angeles zdali by mi nevydali český cestovní doklad, neboť jsem se v České republice narodil a žil 22 let. Doklad nevydají, protože jsem získal americké občanství ve špatnou dobu a kvůli tomu jsem ztratil nadobro české občanství. Nutno tedy požádat napřed o navrácení českého občanství, což hlavně kvůli čínskému viru může trvat půl roku a i déle. A pro tento úřední úkon nutno osobně se dostavit do Los Angeles a předložit originály všech dokumentů včetně českého rodného listu, certifikátu občanství a oddacího listu. Bez originálů nikdo nic neudělá ani v České republice na radnici. Kopie jsou k ničemu a rovněž ani fakt v podobě záznamů, že jsem se tam narodil a pobýval celých 22 let. Prostě zrádcům Československé socialistické republiky je nutno se stále mstít, jinak to nejde.

Zeptal jsem se tedy konzulátu, jestli mne do republiky pustí za maminkou v domově důchodců s americkým pasem. Odpověď dorazila promptně: Do republiky mne nepustí. Problém je totiž můj americký pas plný čínského virusu. Jestli Ministerva vnitra a Zdravotnictí vydala nějaké směrnice, úřednice konzulátu asi nevěděla. Na konzulátu je zřejmě proto, že v Los Angeles jsou krásné pláže. Jakápak služba občanům! Ti jsou od toho, aby sloužili vrchnosti a ne naopak. K čemu je jim také nějaký otravný emigrant, že ano.

Co teď? Jsem totiž paličák. Zjistil jsem si, že Němci do Německa mne pustí, pokud jedu za popsaným účelem a pokud se nejedná o běžnou turistickou cestu. Do Německa tedy je cesta volná! Stačilo si najít vhodný letecký spoj do Mnichova, odkud je to do Prahy coby kamenem dohodil v podobě tříhodinové a půl cesty autem. Ale stejně jsem si nechal poslat emailem naskenovanou občanku mé maminky. Pro jistotu.

A to se také vyplatilo. Po celkem nudné cestě od našeho domku v předměstí San Franciska na letiště místní MHD zvané BART (Bay Area Rapid Transit) samozřejmě s nutným náhubkem jsem stanul u přepážky aerolinky United na mezinárodním letišti v San Francisku SFO. Předložil jsem pas a slečna za přepážkou vyhledala moji rezervaci. Rezervace platná, letadlo je připraveno ke startu na minutu načas. Ale nebylo zdaleka vyhráno. Slečna se dotázala zdali nemám německý či jiný evropský pas. Nemám! Ale mám rodný list. Dobrý, to by šlo. Ale to nestačí. Jedeš za maminkou? Máš kopii nějakého jejího průkazu? Mám! V mobilu byla kopie. Slečna zmateně koukala na můj rodný list a občanku maminky. Předložil jsem tedy na její pult můj pas, rodný list a mobil s kopií občanky mé maminky. Zde je mé jméno v pasu, zde je mé jméno v rodném listu, zde na mém rodném listu je uvedeno jméno mé maminky a zde je její jméno na průkazu a její adresa. Studie mých dokumentů trvala něco mezi pěti až deseti minutami. OK! Zde je palubní vstupenka a cesta do letadla volná!

Velký kufr nacpaný dárky byl přijat bez jakéhokoliv poplatku, i když měl téměř kilo přes váhu. Kontrolou jsem prošel do terminálu bez problémů a ani boty a pásek si sundat nemusel a ani laptop jsem nemusel vyndavat. Stále totiž mohu používat privilegia cestujícího prokádrovaného dlouholetou službou v US Army.

Mezinárodní terminál letiště v San Francisku zpravidla není moc přeplněn davy, ale tentokrát onoho 26. září 2020 byla zřetelně přítomna atmosféra města duchů. Před polednem o víkendu by byla normálně špička, ale tentokrát téměř liduprázdno. V terminálu i všechny lounge byly zavřené, což jsem přijal s velkou nelibostí, jelikož poslední léta jsem si zvykl cestovat ve třídě “Premium”, takže použití lounge bylo zdarma. Jak jsem procházel téměř prázdným terminálem minul jsem pouze jeden otevřený snack bar a pokračoval tedy až na konec terminálu, kde byl otevřen jakýsi bufáč. Všechny stolky byly plné a najednou se uvolnila jedna kobka a tak jsem si ji hned “rezervoval” svými příručními zavazadly a šel k pultu si vybrat něco k snědku.

Názvy jídel byly těžko rozšifrovatelné, jednalo se totiž o veganskou záležitost. Ale protože už skoro bylo poledne a nic jsem ten den ještě nejedl, poručil jsem si pokrm s nejvíce kaloriemi aniž bych měl jakoukoliv představu, co si to vlastně objednávám. Za svoji ignoraci jsem byl odměněn miskou s jakousi zelenou hmotou s těžko definovatelnou pachutí. S odporem jsem necelou polovinu zelené šlichty snědl a zapil džusem a pak už poživatelnou a celkem silnou kávou. Řekl jsem si, že vězňové v Gulagu na tom byli nesrovnatelně hůře a tak mi stále kručící žaludek už moc nevadil.

Nástup do letadla proběhl velmi rychle, jelikož necestovalo více jak 30 lidí. Za pár okamžiků jsem tedy seděl ve svém sedadle v zánovním Boeingu Dreamliner. Zatím šlo všechno jak na drátkách a v duchu jsem si představoval, co bude po přistání v Mnichově a jak jim tam budu vysvětlovat co tam dělám a proč cestuji, kudy, a tak dále. Jednalo se o identickou cestovní horečku, kterou našinec prožíval při překračování hranice Československé socialistické republiky. Nikdy jsem nepředpokládal, že něco takového ještě zažiji. Ale jak Boeing roloval od brány, dostal jsem vzpruhu: Přišla mi esemeska s vyrozuměním, že jsem kovidově negativní! Měl jsem tedy negativní test v souladu s německými předpisy ve stanovené lhůtě 48 hodin. Jedna z nezčetných překážek překonána!

Let proběhl normálně akorát kromě nepříjemné povinnosti v podobě nasazeného náhubku pokud člověk nejedl či něco nepopíjel. Ale dalo se to celkem celých 11 hodin vydržet. Než se letadlo odlepilo z ranveje v San Francisku jsem krátce pohovořil s rodinkou s dětmi, jejichž maminka byla Češka. Děti tak 6-8 let. Stěhovali se natrvalo na rodnou hroudu maminky a v Mnichově přestupovali. Tatínek neuměl ani slovo česky, ale maminka s dětmi konverzovala téměř výlučně v její rodné řeči. Jak to u nich doma fungovalo a hlavně bude fungovat v české kotlině těžko říci.

V Mnichově kromě mě a jakési podivínské ženštiny zhruba v mém věku všichni přestupovali. Takže jedině ona a já jsme šli k východu a odbavovací hale. Šel jsem rychleji a ona se ztratila kdesi za mnou. Zaujala mne nikoliv svoji krásou, ale tím, že si nenasadila povinný náhubek a když ji při výstupu z letadla nějaký zřízenec na tento zásadní nedostatek upozornil, usadila ho důrazně, že je kovid negativní a šla dál.

Jak jsem šel hlavní chodbou a uviděl jsem směrovku k výdeji zavazadel, zamířil jsem tam, ale byl jsem promptně zastaven zřízencem, který asi s dalšími dvěma zřízenci a dvěma policisty hlídali vstup k výdejně. Prý co chci, policista na mě. V okolí žádný cestující, jenom já.
“Chci si vyzvednout kufr”, prohlásil jsem.
Policista byl zřetelně překvapen, že by si někdo v této podivné době šel na letišti vyzvednout kufr a hned jsem byl obklopen ostatními zřízenci a policisty.
“Cože? Ty jedeš do Německa? Ty jsi Američan, že jo?” Mám to holt už navždy napsané na čele.
“Ne, do Česka. Jedu autem.” A ať ukážu pas, takže jsem vyhověl.
“Ok, v pořádku. Musíš támhle dozadu a doprava.” A ukázal kamsi do dáli v pustém letištním koridoru.

Po zhruba kilometrovém pochodu liduprázdným koridorem jsem došel k výdejně zavazadel. Našel jsem pohyblivý pás, kde by měl být můj kufr. Pás byl v pohybu, označení že se jednalo o let ze San Franciska mě nenechalo na pochybách, že jsem na správném místě. Nikde nikdo, žádné kufry, jenom jedoucí pás. Chvíli jsem čekal, pět minut, možná osm minut a už jsem se rozhlížel, kde najdu reklamace, protože mi asi nevyložili kufr. Ale v tom okamžiku se můj kufr na jinak úplně prázdném páse objevil a já ho bafnul a dal se do pohybu k další štaci.

Prošel jsem pasovou kontrolou, kde jsem se potkal s onou podivínkou bez náhubku. Zřejmě cestovala pouze s příručním zavazadlem. Prošla pasovkou první, neměla problém a já také ne. Akorát kam prý jedu, do Prahy za maminkou, a Gute Reise a byl jsem v Německu.

Od pasové kontroly po nějaké době jsem došel téměř až k východu z letiště, kde postávaly zhruba v dvacetimetrových rozestupech postavy v bílých koveralech s maskami a plexiskly přes obličej s vizáží astronautů. Civilista se jmenovkou pouze s náhubkem a podložkou s papírem (clipboard – jak je to česky?) mě začal vyslýchat a informoval mě, že musím mít kovid test. Ukázal jsem svůj dokument z testu a esemesku v mobilu, že jsem kovidově negativní od pátku rána. Ale pátek ráno to by bylo víc jak 48 hodin a to nejde, musíš se podrobit tady, pravil a pokynul ke skupinkám postávajích astronautů v bílých skafandrech. Byla neděle dopoledne kolem půl jedenácté, což v Německu pochopitelně už ráno není. Nicméně po krátkém vysvětlení souhlasil, že v pátek ráno v San Francisku bylo v Mnichově už skoro večer a tudíž můj test nebyl starší než 48 hodin. Vyfasoval jsem jakési informační papíry o čínské nákaze a mohl jsem popojít k první postavě v bílém skafandru asi o 20 metrů dále.

Postava v bílém skafandru se ke mě začala sápat, že mne otestuje zatímco druhá opodál přihlížela. Úspěšně jsem ji zadržel v jedné ruce mobil v druhé papír o testování s laptopem přes rameno, přes druhé příruční zavazadlo a při tom jsem kolem sebe střídavě kopanci či všelijak jinak postrkoval můj obrovský kufr s dárky a tenisovou raketou a vojenskou polní výbavou.

Dobrý, postavu ve skafandru jsem úspěšně přesvědčil, že test nepotřebuji a prošel jsem tedy stanicí č. 1 zatímco stanice č. 2, 3 a 4 byly stále přede mnou. Posunul jsem se tedy ke dvojce, kde se mne otázali co mi řekli na stanici č. 1. Načež jsem jim řekl, že mne poslali ke stanici č. 2.
“A nic jiného ti ve stanici č. 1 neřekli?”
“Ne, neřekli”
“Tak jdi ke stanici č. 3”
Popošel jsem tedy ke stanici č. 3, kde se mě zeptali na to samé co na stanici č. 2, načež jsem byl otázán, proč tedy nejdu ven.
“To nemusím ke stanici č. 4?”
“Ne, můžete jít ven. Welcome to Germany!”

OK, tedy! Stanici č. 4 jsem obešel, u východu stáli dva civilisté pouze s náhubky, pod kterými se na mne patrně usmáli a pokynuli mi směrem ven z letištní budovy. Byl jsem tedy propuštěn do Německa a zřejmě volný!

Vyšel jsem do otevřeného prostranství před letištní halou, kde bylo plno obchodů a snack barů, ale v drtivé většině zavřených. Našel jsem směrovku Car Rental a dokonce i s logem podivného jména půjčovny Buchbinder, o které jsem před tím nikdy v životě neslyšel a kde jsem měl rezervaci. Normálně bych si totiž objednal auto u Budgetu nebo Enterprise, ale jelikož pilně utrácím na jedné kreditkartě, tak jsem dostal odměnu v podobě dvoutýdenního pronájmu čtyřdvéřového většího a silnějšího auta ve třídě VW Passat úplně zadarmo právě a jenom od Buchbinderu.

Buchbinder byla jedna z četných půjčoven v řadě s ostatními půjčovnami věhlasných jmen jako Herz, Avis nebo Budget pod střechou poblíž letištní haly. Nikde nikdo. Na pultě jsem našel zvonek a tak jsem zazvonil. Ani ne za minutu se ukázal Němec sympaťák asi 35 a BEZ NÁHUBKU! Perfekt, připadal jsem si zase po dlouhé době jako člověk. Passata jsem ale nedostal. Dali mi Škodovku Kodiaq i když to je auto o třídu výš. Passat by byl ale asi v Česku vystaven větší hrozbě ukradení než Škodovka. Tak jo, Kodiaqa beru, ale pak jsem se poněkud zhrozil, protože je to auto jako kráva a na rodné hroudě mají dost blbý zvyk šetření s plochou parkovišť a tedy malá parkovací místa, na které z velké Ameriky už nejsem zvyklý.

Pokračování v 2. díle…